Monako

Cesta na pařezech do Monaka 3.427 km

Po úspěšné cestě v roce 2008 do Chorvatska na Makarskou jsem zvažoval další cestu a pokud možno ještě odvážnější. Ani nevím proč mě napadlo Monako. Od té chvíle jsem už nad ničím jiným neuvažoval. Začal jsem plánovat trasu a pravděpodobné denní etapy. Cesty přes Alpy jsem se trošku bál a proto jsem navrhl objížďku směrem na Benátky, která měla hlavní vrcholy Alp objíždět a cestou zpět přímo přes Švýcarsko. Oba stroje 550 a 555 jsem před jízdou dobře připravil. Dostaly nové pneu, ložiska a písty. Před samotnou jízdou jsem je ještě trošku odzkoušel, ale 555 se stále při sebemenším stoupání zadírá. Po čtvrtém záděru jsem ji rozdělal. Přeměření ukázalo že vybroušení brusírnou válců bylo i přes mou důvěru provedeno špatně. Naštěstí p. Finstrle v Krnově válec přebrousil během dvou hodin. Píst se trošku opracoval brouskem a bylo po problému.

Ráno po skromné rozlučce se začínám balit. Během hodiny mám batoh na své Jawě 550. Moc si toho nebereme, takže jsem to stihl rychle. V případě nouze spoléhám na kreditní kartu, vtřícné lidi a kamarády od TIR.

Den 1.

17. 7. 2009 po 8 hodině vyrážíme. Najednou se mi zdá že výkon není co býval, ale nepoddávám se tomu. Kousek za Moravským Berounem mi poprvé upadl zadní nosič. Jeden ze šroubů nevydržel. Na dírách kanystr s benzínem poskakuje. Naštěstí se Ondra vybavil plastovými páskami a zkušeností. Po chvíli jedeme dál. Projedeme Olomouc a snažíme se vyhnout dálnici. Projíždíme dva úseky se zákazem vjezdu s nohama na zemi pro případ překvapení policií. Chvíli bloudíme po vesničkách v okolí Prostějova. Nakonec najdeme cestu kolem dálnice. Při vjezdu do Vyškova mi vypoví 550. Netuším co to může být. Kontrolujeme svíčku, jiskru... až zjistíme že mi došel benzín. Nalijeme plnou nádrž z kanystru a pozvolna se přesouváme kolem Brna na Znojmo. Před Znojmem chceme přejet hranici v obci Jaroslavice. Míjíme spoustu vinných sklípků. Přes hranice je pouze polní cesta, ale nám to nevadilo. Na samotné hranici uprostřed trávy a prachu je kromě označení státní hranicei jmenovka „náměstí Evropy“. Na Rakouské straně se brzy dostáváme zase na asfaltku. Označení směrů je perfektní. Není problém jet téměř přímo na Hollabrunn. Moje 550 táhne ještě méně. V prvním městě jednak tankujeme, pořizujeme si i rakouskou mapu a lehce ladíme můj stroj. Zvětšení předstihu stačilo. Od této chvíle mi Ondra přestává stačit. Kilometrů jsme mnoho neujelia začíná se zatahovat. Až za tmy dorážíme ke městu Krems. Jedeme klikatou cestou bez krajnice kolem skal z jedné strany a Dunaje z druhé s divokým provozemk blízkému lunaparku. Po pár kilometrech zjistím, že se mi Ondra ztratil. V tu chvíli mi došlo, že mu občas přestalo svítit zadní světlo. Doufám, že ho nikdo nesrazil (což by byl i zázrak). Otáčím se a zalehnutý na plný plyn jedu zpět. Za každou zatáčkou vyhlížím místo případné nehody. Naštěstí Ondrovi došel jen benzín. I tak stál bez světla ve vozovce. Za doprovodu mého světla dotlačil 555 na blízké parkoviště kde jsme si natankovali z kanystru oba dva. Dál jsme ujeli jen pár kilometrůa ustlali jsme si zalezlí na parkovišti mezi několika karavany. Na místo dojezdu dle našeho plánu chybí ještě 80 km. Na fichtly píšu 323 km za 9 h.

Den 2.

18. 7. v sobotu nás vzbudí obrovská nákladní loď. Jela jen pár metrů od nás cca 40 m. Je zataženo a chladno. Vše sbalíme a vyrážíme dál. Zhruba po hodině začalo pršet. Ondrou doporučené bundy, které jsem ještě vylepšil nažehlovačkami jsou údajně nepromokavé, ale s jednou podmínkou: nepoužívat v dešti. Když se mi zdá že jsem značně zvlhl je již pozdě. Svetr můžu ždímat. Naštěstí jsme se vybavili i nepromokavýma goretexkami. Také se na rozestavěné benzínce zmocňujeme několika igelitů na odpadky. Zabalil jsem si batoh a spacák, Ondra si jimi i vycpal kalhoty. Za neustálého deště jedeme dál. Voda mi stéká po tváři kolem krku až na břicho. Rovněž přes dvojítý zip bundy se mi dostává voda až do kalhot. Gejzíry od předního kola mi stříkají přímo na boty. V okolí je úžasná scenérie Alpských vrcholů. Když projíždím kolem informační cedules nápisem „teplota 13 stupňů“, tak si uvědomím, že v kožených rukavičkách bez prstů vůbec necítím ruce. Po hodině zastavujeme na oddech. Ondra mě zachraňuje náhradními rukavicemi. Dost mi pomohly. Pro jistotu si na ně navlékáme ještě igelitové rukavice z benzínové pumpy. V jednom malém městečku „Weng im něco“ se zastavujemev restauraci na oběd. Je již pozdě a tak dostáváme bez výběru zbytky. Párkys hranolky. Nikdy bych netušil jak to může být v této kombinaci dobré.V hotelu se krátce připojím k internetu a zašlu domů pár vět a fotografií. Další zkratkou si máme ušetřit 25 km což je cca 40 minut. jízdy. Ostatní ale věděli proč je lepší si zajet. Zkratka vede napříč hřebenem. Když jsme vyráželi, tak jsem si myslel, že na cestě nemůžou být kopce, které bych na dvojku nevyjel. Na této zkratce jsem zjistil, že jsou kopce, které nevyjedu ani na jedničku. Když projíždím serpentinu zatáčející se vpravo, musím jet značně od kraje, jelikož střed zatáčky je tak strmý, že jej nevyjedu. Po chvíli jízdy 14 km/h mě předjíždí Ondra. Line se za ním divný zápach pálicího se oleje a ještě něčeho podivného a horkého. Po chvíli zastavuje. Bohužel neúmyslně. Mezi zatáčkami se snažím 555 roztlačit, ale nedaří se to. Následně kontrolujeme jiskru, kondenzátor, předstih, karburátor.. Předpokládal jsem, že se nám při tankování dostala voda do benzínu. Nakonec jsme problém vyřešili novou svíčkou. Z kopce se stejně vlečeme kvůli případné ostré zatáčce. Mokré brzdy 550 mě nechávají vždy chvilku čekat než začnou brzdit. K Villachu nám zbývá ještě kus cesty. Při setmění jsme si našli ubytování v penzionu. Oblečení a spacáky sušíme v kotelně. Dopřáváme si i teplou sprchu, což mi připadá jako neskutečný luxus. Na Fichtle píšu stav 230 km za 7 hodin.

Den 3.

Ráno jsme si trošku přispali. Sbalili jsme si už suché věci a na snídani dorazili na sedm hodin. Když jsme si nabalili vše na naše „pincky“, šel jsem zaplatit nocleh. Následně jsme dostali na cestu každý svačinu a ještě dvě eura na kafe.Takový přístup potěší. Zdálo se, že nám počasí bude přát. Je trošku chladno, ale jasno. Vyrážíme do mírného kopce. Při zalehnutí na řidítka vytahujeme o 10 km/h víc. Po pár kilometrech přede mnou začne brzdit černá audi. Po gestu řidiče jsem pochopil, že se mám za nim držet. Prorážel mi cestu. Kupodivu to vydržel nečekaně dlouho. Už jsem ani netušil, že v Rakousku potkáme někoho kdo naši cestu bude chápat. Po pár kilometrech projíždíme kolem upoutávky na motobar. Obrovský dřevěný chopper se stal místem naší první zastávky. Další cesta je už vcelku monotonní. Ondra se předhání s cyklistou, tankujeme ve vesnici Strasburg, nekonečné kopce a mírné klesání. Při jedné ze zastávek na vrcholku vyhlížím do dálky okolní vrcholky. Podle mapy je zřejmé kolem kterých vrcholů pojedeme. Vyhledal jsem trasu necelých 60 km přes město Villach kolem skalnatého hřebene. Zdál se to být nemožný cíl, natož trasa na hodinu a půl. Další zastávka byla až na hranicích s Itálií. Když si děláme památeční fotografie, projíždí kolem skupinka starších cyklistů ověšených batohy. Jejich pozdrav „zdar chlapi“ degradoval náš výkon k nule. Partička si to šlapala až z Košic.

Také kolem projel polský sraz polských fiatů. Za hranici je první tunel. Délka téměř kilometr se mi zdá nekonečná. Po průjezdu zastavujemeu kavárny, kde si doléváme z kanystru a také si musím přišroubovat stojan. Zastavení bylo na poslední chvíli. Po pár kilometrech bych jej ztratil. S chutí bych se zdržel na kafe a malou svačinku, ale obavy že ani dnes nedorazíme k moři nás ženou dál bez zdržování. Další cesta vede z kopce skalnatým údolím. Kolem obrovského koryta řeky s neuvěřitelně modrou vodou se tyčí vysokéa příkré skály navzájem provázané mosty s dálnicí a kolejemi. Pozdravy motorkářů se zde už nenosí. Zcela výjimečně někdo zvedne prst. Najednou vedle nás přibrzdí skupina motorkářů. Chvíli jedou naší rychlostí a prohlíží si naše mašiny. Pak pokynou na pozdrav a se vztyčeným palcem mizí v dáli stejně jako jejich české SPZ. Už se těším na konec hor a nekonečnou rovinu vedoucí ažk moři. Před posledním kopcem pořizuji pár fotografií za jízdy. Následně hory končí jako mávnutím proutku. V okolí jsou jen poles kukuřicí a značně husté osídlení. Na cestě mnohdy chybí krajnice a tak trošku brzdíme provoz. Když už nám dochází benzín, zastavujemeu benzínové pumpy. Bohužel, pumpa je zavřená.Jedeme tedy dál. Po několika kilometrech se zastavujemeu další, ale bohužel neprodává olej, který naše dvoutakty nutně potřebují do benzínu.

U další benzínky je možné tankovat pouze v automatu. Moji kreditní kartu (embosovaná visa) nebere. Za pomoci místních se nám nedaří natankovat ani za hotové. Následně si zajíždíme mimo trasu, abychom našli další benzínovou pumpu. Zbytek benzínu odhaduji na necelých 10 km. Co budeme dělat potom, netuším. Téměř na zplodiny dojedeme k další benzínové pumpě. Mají benzín i olej jinak nic víc. Od té doby vyhledáváme hlavně pumpy Agip. S postupem času si zkracujeme trasu. Už nejsou naším cílem Benátky. Stačí dojet k moři. Čím více se blížíme k pobřeží, tím je provoz hustější. Na jednomz kruhových objezdů jsem proti vůli vytlačen na výjezd jiným autem. Stačilo jen málo a mohl jsem mu skončit pod koly. Na následujících kruháčích naznačuji rukou všem kolem kam až se chystám jet. Jedeme proti nekonečným kolonám odjíždějících Italů po víkendovém pobytu. Skutečně přijedeme až k pláži. Je už dávno tma. Na pláži je prázdno, jen bary hrají. O pár metrů dál se ozývá ruch města. Z přelidnění jsme oba překvapení. Dopřejeme si večeři a procházku rušným městem Joselo. Na nocleh se radši vydáváme za město. Nedaleký vinohrad nám posloužil. Zlobí mě spojka a světlo mám spíš na ozdobu. Z dálky je slyšet ruch lunaparku a téměř nepřetržité sirény saniteka policie. Na „pincky“ píši denní stav 365 km – 9 hodin.

Den 4.

Než nám uschne stan od rosy, nastavuji spojku. Zavání to něčím vážným. Následně si vše sbalíme a jedem k první benzínové pumpě. V bistru nakupuji snídani a Ondra si připevňuje SPZ. Ten hliníkový plech mu málem upadl. Dál pokračujeme do Benátek. Samotný most spojující Benátky s pevninou je spíš dálnici vedoucí kolem mohutného kolejiště. Z dálky je vidět stará zástavba připomínající dobu pirátů. Po příjezdu do města je cesta ukončená autobusovým nádražím a přeplněným parkovištěm pro motorky. Po chvíli čekání se uvolní jedno místo na půl pionýra. Zaparkuji 550, která spolehlivě stojí i bez použití stojanu. 555 zaparkujeme na placené parkoviště ve dvoře. Následuje procházka starobylým městem. Na návštěvníky dýchne atmosfér úzkýcha klikatých uliček, mostů a staré architektury. Vše se dopravuje na člunech. Kolem se obratně prohání vodní taxi, MHD i sanitky. Gondoly jsou už jen pro turisty. Nejvíce nás zaujala popelářská loď. Všude je čisto a pořádek. Na spálené nosy si kupujeme opalovací krém. Malé balení nás vyšlo na 16 Eur. Poseděli jsem u kávy a koupili si broskve. Před odjezdem potkáváme polského fandu.

Po pár hodinách jedeme zase dál. Ondra si začal stěžovat na vyskakující trojku. Vlastě mu vyskakovala už včera. Při kontrole zjišťujeme, že by potřeboval doplnit převodovku.Na benzínce na nás opět koukají jako kdybychom byliz vesmíru. Převodový olej ani neznají. Dáme na radu a hledáme obchods oleji. Trošku bloudíme abychom se dozvěděli, že obchod je zrušen. Vracíme se zpět a zkoušíme servis Fiat. Neuvěřitelné, servis je z půlky plný různých veteránů. Hned nechali práce. Olej nám věnují zdarma a ještě náms tím pomohli. Opět se vracíme k benzínce natankovat. Opět nastavuji spojku. Během chvilky máme kolem sebe solidní fanklub. Dostáváme kafe, croasanty a na cestu melouny. Kolem jedoucí servisní vůz nám půjčuje i nějaké nářadí a sprej na řetězy. Občerstveni jedeme dál nekonečnou rovinou směrem na Cremonu. Dohodli jsme se na hledání noclehu ještě za světla. S tím jsem vybral v mapě vhodné místo u řeky. Při západu slunce začínají zemědělci zavlažovat. Během chvíle se kolem objevuje množství proudů vody. Vypadají jako velcí hadi lezoucí ze země. Při průjezdu kolem jednoho takového hada obdržíme lehkou spršku nějaké smradlavé břečky. Už je nám všechno jedno. Slunce pomalu zapadá a cíl dnešní trasy je stále daleko. Odbočuji na jednu z polních cest hned za mostem přes řeku. Přijedeme ke starému, opuštěnému domu s pěknou zahradou. Teče tam voda a má několik posezení. Dnešní večer jsme zakončili večeří ze supermarketu a plechovkou vlažného piva. Z okolí se ozývají traktory zavlažujících zemědělců. Dnešní stav je Cremona 266 km za 6,5 hodin.

Den 5.

Po ránu se zastavujeme v nejzapadlejší kavárně, která byla po cestě k mání. Obvyklá snídaně – kafe a croasant. Během chvíle máme opět spoustu příznivců, kterým jsme stáli zato vypít si jejich kávičku s námi venku. Na další cestě lechtáme plyn nekonečnou rovinou a vyhlížím pohoří, které nás čeká na cestě do Janova. V dáli je už vidět zvedající se terén jako předzvěst další komplikace dnešní cesty. Při pravidelné přestávce zastavujeme u restaurace s přístřeškem zarostlým v zeleni. Usadili jsme se na polstrovanou houpačku a vychutnávali si změnu posedu. Na mé pozadí to byla taková úleva, až jsem přemýšlel jestli vůbec pojedeme dál. Také jsme získali cennou informaci. Pláže od Janova až po Savonu údajně za moc nestojí. Necháme se tedy překvapit. Pozvolné stoupání je zakončené krátkým a prudkým stoupákem. Po dosáhnutí vrcholu jsme si na parkovišti dali svačinu (druhý darovaný meloun). Sjezd je značně divoký. Jedeme jak to jde. Zatáčky klopím na doraz. Stupačkami dřu téměř v každé zatáčce. Jen čekám jestli nás Italové nepřekvapí prudší zatáčkou. Náhle provoz prudce zhoustl. Došlo mi, že to bude asi Janov. Protloukáme se nekonečným hustým provozem a hledáme přístav. Když k němu dojedeme, zjišťujeme, že je obehnán plotem. Téměř pořád musím řadit a na mojí podezřelé spojce se to začíná projevovat.

Po krátké přestávce se chystáme na nějaké hezké místou pláže. Savona je stále dost daleko. Kličkujeme mezi auty. Předjíždíme zleva i zprava, někdy jedemev protisměru, jindy zase po chodníku, prostě normálně, jako většina domorodců. Problesklo mi hlavou, že kdybych se Ondrovi ztratil z dohledu, tak že by jsme se už asi nikdy nesetkali. Možná si myslel to samé, protože se mě držel jako klíště. Občas jel i na červenou. To tady ale nikdo stejně nebere moc vážně. Chceme dojet jen za město, ale zjišťujeme, že to by znamenalo jet až do Francie. Pobřeží je jako jedno velké město. Najedou na mě někdo začne troubit, načež rychle zhodnotím situaci a říkám si, že nemá důvod. Nezacláním víc než jindy. Ohlédnu se a vidím modrou octavii s českou SPZ. Fotili nás ze všech stran. Na červené jsme prohodili pár slov a jeli si každý svou rychlostí. Pobřeží je neustále přeplněné. Provoz je jako na jižní spojce v pátek odpoledne. Jediná úleva je jenv tunelech dlouhých i přes dva kilometry, za kterýma je opět zmíněný provoz. Ubytováni hledáme až za Savonou ve městečku Spotorno. Na ubytování v campu jsme dostali slevu za naše „pikolo“ motorky 10 euro. Zapisuji další etapu: 314km za 8,5hodin.

Den 6. a 7.

Další dva dny trávíme na pláži. Spotorno je pěkné, starobylé městečko. Na skále v pozadí se tyčí zříceniny hradu na která jsme se šli také podívat. Dopřáváme si pravou italskou pizzu a pivo. Po dvou dnech mě Ondra překvapil větou, že už ho to válení nebaví a chtěl by zase někam jet.

Den 8.

Vyrážíme dosáhnout našeho cíle – Monaka. Cesta vede opět hustým provozem. Změna nastává až ve Francii a to ne moc velká. Také potkáváme legendární motorku Scrimler. Úplně stejnou jako doma a to i přes malý počet vyrobených kusů. Po vjezdu do Monte Carla opět doléváme benzín z kanystru. Všude je pořádek a spousta luxusu. Překrásné hotely a butiky kam jen oko pohlédne. Protloukáme se kolonou aut ažk přístavu. Parkujeme mezi Maseratia Bentley. Jinde ani místo nebylo. Při procházce městem je vidět, jak se využívá každého kousku země a také, že luxus není všude. U kasína je motocyklům vjezd zakázán, což nám narušilo naše plány. Přesto je na co koukat. Značky jako Rolls Royce jsou v hojném počtu stejně jako Ferrari, Porsche nebo speciální úpravy mercedesů.

Turisté pózují u aut jako by byli jejich a jejich majitelé postávají opodál jako že si musí zrovna zakouřit nebo zatelefonovat venku. Vypadá to, že se chtějí předvádět. Při odchodu přijel poslední model Ferrari s českou SPZ. Napadlo mě jak dlouho sem jel on. Startujeme a dereme se opět zpět do Itálie. Cestou objíždím kolonu aut až do chvíle kdy jedno neobvykle trčí ke středu cesty - Češi. Přijel jsem k okýnku, řekl řidiči aby se řadil víc ke krajia postavil se před něj jako by nic. Myslím, že posádka nemohla uvěřit vlastním očím. Na další křižovatce jsme se už trochu pobavili. Pak jsme vyvrátili zápěstí a nechali je za sebou v nekonečné koloně. Další ubytování opět v campu jsme si našli blíž k Monaku. V kempu jsme měli spoustu fandů a několikrát jsme jim popisovali naši cestu. Denní stav 130 km za 4 hodiny a ještě něco zpět.

Den 9.

jsme se ráno vydal hledat převodový olej za účelem výměnyv našich strojích. Na čtvrtý pokus a 30 km jsem našel servis, kde mi jej opatří. S litrovou flaškou jsem se vracel po dvou hodinách zpět jako hrdina. Jelikož jsem měl jeden z vypouštěcích šroubů strhnutý, provedli jsme výměnu prozatím jen na jednom stroji. Zbytek dne a jeden další jsme strávili na pláži. Pláže byli upravenější s molyz velkých kamenů mezi kterými se proháněli vetší vlny. Pivo stálo pouze 4 eura a tak jsme si dopřávali.

Den 10.

Odjíždíme z kempu se vší parádou domů. Hned ze startu nás čeká dlouhý kopec. Motorky jsou tak horké, až nechtějí vůbec táhnout. Jedu na jedničku a půl plynu. Občas vypínám zapalování, ale svému prvnímu zadření 200 m před vrcholem se stejně neubráním. Ani přes pauzu na zchladnutí nejde 550 prokopnout. Pomalu si představuji, jak ho budeme pitvat a přemýšlím zda náhradní píst (o jeden výbrus menší) bude pasovat. Naštěstí pozpátku se motor rozhýbal. Na vrcholu jsme zastavili u motorkářské hospody. Další cesta byla už jen z kopce, což mě uklidnilo. Dál následovala dlouhá rovina a neskutečná změť křižovatek. Před Milánem se u nás zastavili policisté. Doporučili nám trasu kolem Milána. Údajně je celé ucpané provozem. Ani mě to nepřekvapilo. Jedeme tedy doporučenou cestou. Netrvalo dlouho a začali jsme bloudit. Italská superstrada (malá dálnice) je v mé mapě značena jako kterákoliv jiná cesta a objížďky se mi nedaří najít. Je už tma a pořádně nevidím na mapu. Orientuji se podle měsíce a jedu nazdařbůh osudu vstříc. U hospůdky jsem vyrušil pár mladíků abych se zeptal na cestu. Kupodivu si z nás nechtěli vystřelit. Nevěřícně kroutili hlavami nad naší cestou a dlouze se radili kudy nás poslat. Dokonce znali nejen Prahu, ale i Ostravu. Když se poradili, tak usoudili, že je to tak složité, že nás radši zavedou. Chvíli po rozjezdu Ondrovi zhasla 555. Doufal jsem, že ji nahodí dřív než si to rozmyslí. Podařilo se. Po pár kilometrech nás mladíci opravdu dovedli k ukazateli na Como. S díky jsme se rozjeli dál sami s úmyslem hned za městem někde přespat. To by jsme ale nesměli být v Italii. Město je všude! Jeden dům vedle druhého! Projeli jsme tedy městem Como dál kolem jezera. Jediná samota je uprostřed tunelu na odpočívadle! Zdá se, že u vody nocleh nenajdeme. Ještě k tomu mi dochází benzín a v kanystru už není ani kapka. Představa, že mi dojde benzín v tunelu mě děsí. Nedostatek spánku začíná být cítit. Jedeme tedy do kopce až k jedné neoplocené zahradě. Je už jedna hodina ráno a tak uleháme jak se dá. Stav je 430 km za 11 hodin.

Den 11.

Brzy ráno vše sbalíme a rozjedem se dál na Švýcarsko. Po 3 km mi dochází benzín. Předal jsem Ondrovi kanystr a vyslal ho do světa. Za nedlouho mě přijel vysvobodit a dál uháníme spolu. Ranní provoz je podstatně klidnější. Na konci jezera si dopřáváme klasickou snídani s kávou. Za jezerem je široký přítok azurově modré vody a spousta ideálních míst k noclehu. V duchu si říkám, proč jsme nedojeli až tady. Další pohled na cestu před námi ve mně budí hrůzu. Tyčící se skalnaté vrcholy rostoucí z ničeho nic rovnou před námi. Doufám, že je tam nějaký dlouhý tunel. Nebyl. Pozvolna začínáme stoupat. U vodopádů si dopřáváme pauzu. Po pár kilometrech přejíždíme švýcarskou hranici. Pro švýcarské stoupání v našich podmínkách asi není žádná značka. Zastavujeme pro benzín a po týdnu na kulturní záchod. Ondrovi jsme obohatili směs paliva. Další cesta se změní v nekonečné serpentýny jakoby nalepené na obrovskou skálu. 12 km jedeme hodinu. Následně jsem kupodivu opět zadřel. Fichtl smrdí jak žehlička. Při vynucené pauze jsme přitáhli pozornost kolemjedoucího motorkáře. Zastavil se a hned nám pochválil motorky. Jeho otec údajně taky jezdil na Jawě. Ukáže se že je to taky cestovatel přinejmenším srovnatelný s námi. Na XT cestoval tři roky napříč Afrikou.

Po zhruba 15 minutách doufám, že pojedeme dál bez následků po zadření. Při pohledu nahoru je před námi ještě pořádný kus cesty v serpentýnách. Po rozjezdu mi Ondra ujíždí, ale radši jedu pomaleji a jistě. Vrchol kopce je zakončen odpočívadlem s vyhlídkou, kde mě už Ondra čeká společně se spoustou turistů. Pokřikují na mě, jako bych zdolával nějaký světový rekord. Gesty naznačují ať svou mašinu pořádně osolím, tak jsem jí také přikrmil. Příjezd na parkoviště doprovázel potlesk a úsměvy snad všech. Dopřáváme si přestávkua vychutnáváme atmosféru. Další cesta se zdá být z kopce. Míjíme jezerai obrovské skalnaté vrcholy. Zpestřením je skupinka cyklistů. Při cestě do kopce jsem je předjel jen tak tak. Z kopce to ale rozjeli, takže jsem uháněl na neutrál bez brzdění v naději, že je setřesu. Bohužel, za posměchu mi to nandali. Při dalším stoupání jsem jim ale ukázal, jak umí dvoutakt zakouřit. K večeru mi občas vynechal motor. Problém se zhoršoval až do chvíle, kdy úplně vypověděl. Opravu provádíme na malém odpočívadle v zatáčce. Z jedné strany máme skálu a z druhé řeku. Začíná se stmívat. Odstranit závadu se nám nedaří. Zkusili jsem už snad všechno a přesto přeskočí jiskra jen sporadicky. Aniž bychom na něco přišli, 550 se opravila sama. Rychle jedeme dál a čekám, kdy se závada znovu projeví. V dáli se kupí mračna. Proto se ubytujeme radši v kempu. Je hned u řeky a je osvětlen jako by se chystala nějaká noční párty. Ondra postavil stan a já si odskočil do hotelu na internet. Na „pincky“ jsem zapsal: 214 km za 6 hodin.

Den 12.

Zalehli jsem dost pozdě a po chvíli opravdu začalo pršet. Stan už dávno není v plné sílea tak mu podlaha lehce promokává. Nejdříve jsem se skrčil abych neměl nohy ve vodě. Následně jsem se omylem opřel o stěnu stanu, takže mě probudila zima na mokrých zádech. Vstávali jsem dost brzo. Zmrzlí a promočení jsme si sbalili věci bez sušení. V horách je zima a už jí bylo dost. Už se těšíme až na celé Alpy budeme hledět jen z dálky. Cesta je dobrá, ale vysoké vrcholy neberou konce. Vždy když se zdá, že jedeme posledním údolím, objeví se další vrcholy a konec cesty posouvají do nedohledna. Část naší cesty vede i přes Německo. Projíždí se hustým lesema na jeho konci je i konec Alp. Jako mávnutím proutku hledíme na tu změnu. Za městem Salzburgsi hledáme nějaké zastrčené místečko na spaní. Na loukách za polorozpadlou stodolou to bude ideální. Je už teplejia z dnešního výkonu máme radost. Dokonce nám uschly věci. Stav je 310 km za 8 hodin.

Den 13.

Ráno je krásně. Nebe bez mráčku a v plánu máme dojezd do ČR. Po stratu jsme si natankovali a lehce posnídali. Cesta je bez kopců a tak uháníme s větrem o závod. Taky nás zdravil český kamion jako předzvěst blížícího se domova. Před hranicemi musíme zdolat dlouhý kopec. Dlouho jedeme na dvojku, ale později musím řadit jedničku a hned mi bylo jasné co bude následovat. Lehký vítr máme v zádech a tak se nám motory vůbec nechladí. Následovalo nevyhnutelné. Další záděr a to hned v počátku. Po přestávce jedeme dál a preventivní přestávky mašinám dopřáváme snad každý kilometr. I přesto se mi podařilo ještě jednou zadřít. Už si z toho nic nedělám. Na samotném vrcholu zastavujeme na pořádné jídlo. V Rakousku si musíme dát řízek. Místní úprava s marmeládou nás překvapí, ale není špatná. Když jsme si odpočinuli, tak jsme se sotva rozjelia už jsme byli na hranicích s Českem. Doma už jedeme s úsměvem na tváři až do první vesnice. Všude jsou trpaslíci, skleněné baňky a Vietnamci. Přepadl mě pocit, že ještě nejsme doma. Ovšem v další vesnici je to už lepší. Cesta je najednou pestřejší. Všude jsou nějaké kopečky a lesy.

Najednou mi dochází, že ta naše zemička se tím odlišuje od ostatních. Zastavujeme na benzínce. Vyměnil jsem si jednou euro za špatný kursa přesto mi to vyšlo na dvě kávyz automatu. Po čtrnácti dnech je to příjemná změna. Během tankování se za námi ozve první obdivovatel. Obešel naše stroje, přečetl SPZ a se zkušenou tváří prohlásil doslova: „To si děláte prdel, že na tom jedete až z Ostravy“. další zvědavci nám také často nevěří a zkouší nás kudy jsme jeli. Večer jsme se ubytovali v nějakém kempu a cestu náležitě zapili. Stav je: 274 km za 7 hodin.

Den 14.

Druhý den jsme se přesunuli kousek blíž k domovu. Po několika špatných odbočeních přijíždíme na Vranovskou pláž abychom zjistili, že je plná a ubytovat se musíme jinde. Přejeli jsme proto do dalšího kempua zaparkovali u skupinky motorkářů. Jsou první den na výletě a motorky mají vybavené GPS, handsfree, intefony a spoustou kufrů. Věnoval jsem jim ventilek a ukázal oba náhradní díly. Prohlásili nás za blázny. Po dlouhé době jsem se zase vykoupal, zaplaval si a poseděl s ostatními u piva. Tento den jsme ujeli 190 km za 5 hodin.

Den 15.

Při ranním odjezdu celé široké okolí sledovalo jak budeme startovat. 550 chytla na první šlápnutí. Za tuhle náhodu jsem sklidil něco jako malý potlesk. Při odjezdu na nás mávali kolem cesty skoro všichni. Dnes dojedeme až domů a navíc to už není daleko. Krajnice v tomto kraji jsou nejhorší za celou naši cestu. Několikrát jsem vletěl do takové díry, až se mi rozsypaly věci z nosiče. Zastavili jsme se taky v muzeu veteránů a na kulturní oběd ve Vyškově.

V Olomouci naposledy tankujeme. Stačí už jen do nádrží. Taky tu tankuje jiná padesátka (Aprilia). Její řidič je ale našimi krasavci tak unesen, že ji nakrmí naftou. Půjčili jsme mu nářadí na odšroubování nádrže a jedeme domů. Od Olomouce na nás mává už každé druhé auto. Jako by všichni tušili co máme za sebou. Za Šternberkem se Ondra zastaví. Jeho motor nemá jiskru. Trošku se obávám, že dnes nedojedeme, ale brzy je Ondra zase v pohybu. Dál už uháníme co to dá. Jedeme na plný plyn bez ohledu na podivné zvuky v motoru. Předjíždíme se a zaleháváme na řidítka. Jakmile některý z nás trošku ubere, hned je pozadu. V Bruntále předjíždíme jako v Italii tzn. jakkoliv. Prostě jedeme poslední kilometry domů! Připadají nám nekonečné. Na rovinkách píšu SMS jak jsme daleko.A nakonec jsme se přece jen dočkali. Před domem už čekal uvítací výbor rodiny i známých z okolí. Následoval šampus a očekávaná grilovačka. Stav poslední etapy 280 km za 7 hodin.

Cesta to byla těžší než jsem čekal. Hlavně dost dlouhá a místy studená. Každopádně si i maličkostí vážíme podstatně víc než před odjezdem.Příští rok pojedeme k Černému mořia kdo má pincka, může jet snáma.

---