Bulgarian Trophy

Někteří lidé prý četbou našich článků tráví celé hodiny, nebál jsem se tedy více rozepsat.

Na pionýru cestuji už několik let a projel jsem spoustu míst. Předloni jsme měli jet s kamarády do Bulharska, ale nakonec jsme jeli jen na Slovensko s cílem někde na Ukrajině. Dost jsme se courali a na Ukrajinu jsme mohli jen pěšky kvůli chybějícím dokladům. Nakonec nám to ani nevadilo, ale říkal jsem si, že už toho nechám a další rok budu sedět raději doma. Postupem času se začalo o cestě do Bulharska zase mluvit.

Nakonec jsme vymysleli plán – pojedeme na silnějších motocyklech Jawa 05 a 20, které mají výkon 3–3,5 k. Proti starším modelům 550 a 555 se projevily jako přece jen o něco rychlejší. Také větší sedlo a kryty na nohy poskytují větší pohodlí. Začali jsme si plánovat dovolené a bylo rozhodnuto – pojedeme ve třech. Oprášil jsem svou 20, kterou jsem od Ukrajiny nevytáhl, a lehce ji překontroloval. Romanova 05 byla až na původní motor po renovaci a zdála se víceméně v pořádku. Ovšem Milan svou 20 začal opravovat na poslední chvíli. Krátce před odjezdem mu onemocněla žena a pod vlivem dalších tlaků cestu nakonec odřekl. Jeli jsme tedy ve dvou – s Romanem.

Den 1.

Ráno jsme se sbalili. Měli jsme cyklobrašny u kolen, batoh a spacák. Roman vzal stan a já kanystr na záložních šest litrů benzinu. Na cestu jsme dostali něco k jídlu, od Luk Mota čtyři litry oleje do benzinu, Milan nás obdaroval náhradním pístem apod. Překvapilo mě, kolik lidí se s námi přišlo rozloučit. Vyjeli jsme tedy kolem 9. hodiny.
Asi po 15 kilometrech jsem si musel povolit řetěz, který byl pod zatížením napnutý více, než bylo zdrávo. Po dalších 50 km jsem si musel vyměnit prasklou žárovku. Paradox je, že prasknutí jednoho vlákna přední žárovky způsobí zhasnutí zadního světla. Posvačili jsme a vyjeli směrem na Žilinu. Před hranicemi jsme se ještě zastavili na benzinové pumpě, abychom překontrolovali tlak v pneu. Také jsem si všiml, že u pokladny prodávají brýle. Jedny byly pro jízdu v noci úplně ideální – uzavřené s povrchovou úpravou pro noc. Design se moc nevydařil, tak byly oproti jiným brýlím za poloviční cenu. Hned jsem toho využil a dovybavil se. Další jízda byla bez problémů. Za hranicemi jsme se vydali do města Martin a na chvíli zastavili, abychom doplnili benzin. Už na nás začala spousta lidí mávat a blikat čtverkami. Cesta se začala klikatit po pravé straně kolem skal a zleva kolem řeky. Pěkně jsme tomu dávali a s výjimkou jízdy do kopce nikoho ani nebrzdili. Při průjezdu Martinem jsem si všiml informační tabule s teplotou 17 stupňů Celsia, což už nebyl žádný luxus. Na panelové cestě do Bánské Bystrice jsme se pěkně roztřepali. V samotném městě jsme projížděli obrovské křižovatky s podjezdy a nadjezdy. Toto město na nás působilo tak nějak moderněji než ostatní města, kterými jsme projeli. V této spleti velkých cest a hustého provozu jsem si připadal jako v nějakém snu. Bylo neuvěřitelné, že jsme tam jeli na mnohými opovrhovaných strojích, jako bychom tam jezdili každý den. Na chvíli jsme se zastavili u vystavené stíhačky. V okolí byly kavárny v zasklených patrech. Dál jsme překonávali horský masiv. Výjezd byl zdlouhavý, ale sjezd serpentinami doslova zběsilý. Klopili jsme to až na plechy. Za Zvolenem jsme si začali hledat místo pro nocleh. Pole byla sice posekaná, ale rozbahněná. Výborné místo jsme našli na louce kousek od kolejí v zákrytu několika keřů. Povečeřeli jsme vlastní zásoby a šli spát. Tento den jsme ujeli 340 km.

Den 2.

V noci nás vzbudilo jen pár nákladních vlaků, jinak se spalo dobře. Ani se nám nechtělo vstávat. Ráno ale bylo hezky. Zjistili jsme, že máme ustláno na rozkvetlé louce s nádherným výhledem na Tatry v pozadí. Svítilo slunce, ale v dáli bylo zataženo. Vyrazili jsme směrem na Rimavskou Sobotu a zastavili na benzince. Umyli jsme se, posnídali jsme buchtu – stále ze zásob – a vytáhl jsem mapu Maďarska. Lehce jsme dotáhli řetězy a popovídali si s několika fandy. Cestu směr Miskolc jsme vzali zkratkou. Projeli jsme několik vesniček včetně několika hodně chudých částí. Většinou na nás jen mávali a tvářili se vesele. Hraniční přechod byl úplně opuštěný, tak jsme si ho mohli prohlédnout ze všech stran. První kilometry v Maďarsku nebyly o moc jiné než na Slovensku. Odlišovaly se jen několika drobnostmi, jako jsou studny s rumpály, ploty z betonu nebo extravagantní barvy domů. Ztratil jsem vlajku, ale na hledání nebyl čas. V Debrecenu jsme se zastavili v Tesku, abychom si nakoupili něco k večeři a k snídani. Další cesta vedla úplnou rovinou, ze které trčel sem tam nějaký strom a menší kopeček posetý spoustou velkých křížů. Zastavili jsme, ale z maďarštiny jsme se nedozvěděli nic kromě letopočtu 1291. K večeru jsme přejeli hranice do Rumunska. Začalo se stmívat a cesta nekonečným lesem nám trochu naháněla strach. Místo ke spaní bylo v nedohlednu a potmě se hledá dost těžko. Za tmy jsem odbočil na prašnou cestu, která se ztratila na podivné planině plné děr. Za štěkání psů z nedalekého statku jsme postavili stan a konečně ulehli. Doufal jsem přitom, že nás tady nikdo nepřepadne, což – jak jsme slyšeli – se občas stane. Tento den jsme ujeli 308 km.

Den 3.

Vzbudilo nás podivné zvonění zvonců a pokřiky. Blížily se k nám, tak jsem rychle vylezl ven. Kolem nás poháněli místní pastevci stádo krav a měli co dělat, aby se jim nerozeběhlo. Po chvíli přijel i koňský povoz a u jedné z děr začal nakládat písek. Naložil ho plný vůz a cestou z kopce málem nezastavil. Začalo pršet. Sbalili jsme se a vyjeli. Jeli jsme trošku zapadlou trasou na Marghitu. Cesta byla značně rozbitá a vyskytovaly se tam i cikánské slamy. Naštěstí se v nejhorším případě jen zamračilo. Na benzince jsme vyměnili pět eur za mizerný kurz 1:3 lei (aktuální kurz 1 euro : 4,25 lei). Přesto jsme si mohli za tyto peníze koupit 15 káv z automatu. Při odjezdu na nás doráželo pár potulných psů. Cesty brázdily koňské povozy, nebo naopak luxusní mercedesy. O kus dál jsme zastavili u ropného vrtu, kam byl umožněn přístup, a sledovali jsme, jak se čerpá ze země. Vše kolem bylo pokryto černou břečkou, místy už suchou. V okolí bylo zhruba dalších 15 vrtů. Dál jsme pokračovali střídavě po mokré cestě nebo za lehkého deště. Projeli jsme nějakým městem kolem výkopů, přes které tekla zablácená řeka z čerstvé přeháňky. Jedna kaluž mě svou hloubkou překvapila. Jak Roman řekl, na chvíli jsem se ztratil. Jeli jsme stále do kopce a z kopce, byli jsme promrzlí a mokří. Těšil jsem se do teplých nížin. Dopřávali jsme si pravidelné krátké přestávky a představovali si, jak už jsme v teple. Nic se nám nekazilo, a tak mi to už připadalo nudné. Pozdní oběd jsme si dali v zapadlém motorestu. Bohužel jsme se nedomluvili, tak nám oběd vybral Roman přímo v kuchyni. Večer jsme chtěli jet i za tmy až k Drákulovu hradu, ale pár rumunských kamionů nás přesvědčilo, že je lepší se někde uložit ke spánku. Předjížděly nás, ať jsme byli na cestě, nebo ne. Mnohdy nás minuly jen o pár desítek centimetrů. Asi na čtvrtý pokus jsme našli za městem Targu Mures louku hned u cesty. Byla na ní vysoká a mokrá tráva, ale říkali jsme si, že nás za keři nikdo nenajde. Vcelku rychle jsme se uložili ke spánku. Tento den jsme ujeli 326 km.

Den 4.

Teprve ráno jsem zjistil, v jakém pekle jsme si to ustlali. Všude kolem byla spousta žlutých pavouků s velkýma předníma nohama. Pavučinami jsme měli opředeny pincky i stan. Nesnáším pavouky a toto byla doslova bezvýchodná situace. Byli všude, na každém větším stéble trávy. Sbalili jsme stan, opatrně nabalili fichtle a s nohama za plechy z louky vystřelili, jak nejrychleji to jen šlo. Vyjeli jsme směrem na Brašov a odbočili k hradu Bran, který byl údajně sídlem krutého vládce Vladana Drákuly. Ten je Rumuny oslavován jako velký vládce. Jeho dětství poznamenala výchova v tureckém zajetí, z něhož si odnesl nenávist k Turkům. Kdykoli a na komkoli uplatňoval brutální způsoby. Dosáhl však velkých vojenských úspěchů. Před hradem byla spousta krámků se suvenýry s Drákulou. Je už celkem jedno, že se jednalo o vyšinutého panovníka. Na mnoha předmětech byl vyobrazen se zuby upíra, jak jej zná asi většina lidí. Trasa k hradu vedla kamennou cestou prudce do kopce. Hrad byl hezky udržovaný. Uzoučké dveře, nízké místnosti a nepřehledná spleť chodeb v nás vzbuzovaly trochu nejistotu, kde jsme a jestli najdeme cestu ven. Zvolna jsme to všechno prošli a kolem třetí hodiny vyrazili dál směrem na Bukurešť. Cesta byla opět dost rozbitá a po několika kilometrech mě Roman zastavil. Nezdálo se mu moje zadní kolo, které se podezřele kroutilo. Když jsem se k němu sehnul, bylo mi vše jasné. Trčely z něj na všechny strany polámané špice. Vytáhli jsme ho ven a nahradili Romanovým předním kolem. Při kontrole zbytku výpletu praskaly další a další. Z 36 kusů zůstalo jen 25 dobrých. V tu chvíli kolem projela skupinka tří Čechů na motorkách a hned zastavila. Krátce jsme se pobavili a pak mě svezli do města k pneuservisu. S „vulkanizérem“ jsem vyrazil hledat náhradu. Muselo to trvat několik hodin. Objížděli jsme servisy, dílny a každého, kdo by mohl mít něco, jako je fichtl. Objeli jsme jich spoustu, ale nic se nám nedařilo sehnat. Jen staré piaggio za sto eur, které bylo dobré tak akorát do šrotu. Koupili jsme si aspoň litr rumunské pálenky, která by měla obsahovat údajně 70 procent alkoholu, ale po ochutnávce jsem to odhadl sotva na 50 procent. S kluky-motorkáři jsem se svezl zpět k našim pionýrům s tím, že jsme další den měli čekat v místním servise. Chvíli jsme je přemlouvali, aby zůstali na noc, ale jeli ještě do Bukurešti a už měli dost velké zpoždění. Po jejich odjezdu na mě padla trošku nejistota. Jednak jsem čekal, že na nás přijde nějaká partička místních nenechavců, před kterými bychom se neměli kde schovat, a také obavy, že to nespravíme. Z drobné nejistoty byla během chvilky hromada neštěstí. Přemýšlel jsem, jestli nepojedeme na jednom stroji, nebo to raději neotočíme a pojedeme co nejblíže domů a někdo pro nás přijede. Měli jsme za sebou celkem 1 100 km, a to by byl drahý odvoz. A asi by ani nikdo nepřijel. Beznadějně jsem se pustil do naprosto marného pokusu špice přeplést na nějaký pravidelný tvar. Moc se mi to nedařilo. Vypadalo to hrozně a navíc nešlo kolo vycentrovat. Byla už tma, skončili jsme a šli spát. Celý den jsem nic nejedl a ani jsem neměl hlad. Pro změnu začalo zase pršet a to pořádně. Lehce nám teklo do stanu a vypadl signál. Už jsem ani nemohl napsat zprávu domů. Začal jsem tento výlet proklínat. Byla zima, mokro a nevěřil jsem, že to kolo opravíme. Dnes jsme ujeli pouze 138 km.

Den 5.

Noc byla hrozná. Moc jsem nenaspal. Pod nohama se mi udělala kaluž, kterou spolehlivě vysušil můj spacák. Do půl pasu jsem byl mokrý. Ještě za tmy jsem posnídal ve stanu. Roman spal na druhé straně, kde se voda nedostala. Celou noc pršelo a mně se to přestávalo líbit. Ráno nám před stanem spali potulní psi na vyhaslém ohništi. Dali jsme jim všechny zbytky, které snad ani nekousali a hned polykali. Když se v dálce na kopci objevila srna, hned za ní vyrazili a už jsme je neviděli. Když jsme vše sbalili a rozjeli se k servisu, kde nám mohli pomoct něco sehnat, tak jsem zjistil, že se na tom daleko jet nedá. Celý pincek se kroutil, jako kdyby tancoval lambadu. U servisu jsme museli chvíli čekat, než někdo přišel, pak jsme ale museli čekat zase a zase. Občas si s námi někdo popovídal a jeden člověk odjel s tím, že jede do města, že se poptá. Během čekání jsem zkusil jiný výplet, který mě napadl v noci nad ránem. Vždy jsem našrouboval čtyři špice a dvě vynechal. Když jsem tak dodělal celé kolo, tak to nevypadalo vůbec špatně. Nakonec šlo i vycentrovat. Když jsem měl vše hotové, přijela slíbená pomoc v podobě jednoho totálně rezavého kola, které bylo trochu tomu mému podobné. Většina špic byla tak rezavá, že nešla ani vyšroubovat. Podařilo se nám z něj vytáhnout 15 kusů, které jsme si vzali s sebou jako náhradu. Napsal jsem ještě domů e-mail a poslal pár fotek

Zhruba po 12. hodině jsme vyrazili dál. Vyškrábali jsme se na velký kopec a pak už svištěli převážně z kopce. Drtili jsme to místy i 70 km za hodinu. Před námi bylo sice zataženo a zjevně pršelo, ale v zádech jsme měli slunce a bylo už konečně o poznání tepleji. Sledoval jsem, jak se zmenšuje vzdálenost od Bukurešti, mraky jsem neřešil. Zdálo se, že tu průtrž před námi objedeme – dokud ale nezačalo pršet. Prvních kapek jsem se nezalekl, ale před dalšími jsem se už neměl kam schovat. Promočený jsem zastavil až na konci vesnice pod malinkatou stříškou na druhé straně cesty. Vyhlížel jsem Romana, ale pořád nejel. Už jsem začal přemýšlet, jestli se jen schoval, nebo třeba na kaluži lehl a už ho tam šacují. Když přestalo pršet, tak se konečně ozval zvuk chrchla. Roman se blížil. Vyběhl jsem na něj mávnout, aby věděl, kde jsem, ale musel ještě přejet přes cestu. Kvůli čtyřem pruhům nabytým auty zůstal stát na opačné straně, jenže v tu chvíli začala taková průtrž, že jsem na něj už ani neviděl. Cesta se změnila v potok a Roman pohotově zareagoval. Zaparkoval do stánku mezi melouny. Prodavači z něj byli řádně vyplašení. Nakonec nám ještě kus melounu i dali.
Za chvíli bylo po dešti a my pokračovali dál. Při rychlosti nad 45 km v hodině jsme začali tu průtrž dojíždět, takže jsme se trošku flákali. Na první benzince nám hned několik podivných mladíků začalo nabízet zřejmě ranní lup. Když jsme si nic nekoupili, tak jen tak postávali až nepříjemně blízko, jako kdyby o nic nešlo. Ve městě Ploešti jsme opustili směr Bukurešť a provoz znatelně zvolnil. Pořád jsem si dával pozor na díry a kontroloval přední výplet kola. Přední brzdou jsem raději vůbec nebrzdil. Před městem Slobozia jsem naplánoval zkratku. Odbočili jsme z hlavního tahu a zhruba po pěti kilometrech jsme přijeli do vesnice. Za kolejemi byla křižovatka. Nalevo byl asfalt značně rozbitý, napravo ještě víc, na naší trase rovně nebyl asfalt vůbec žádný. Vzhledem k mému výpletu jsme zvolili raději rozbitou asfaltku opět ke Slobozii. Kousek od nás byl podivný dlouhý val připomínající krajinu z westernů. Potkali jsme honáky ženoucí stáda dobytka. Vesnicí hnali krávy i s ovcemi a husami najednou. Až komicky každé to zvíře poznalo, kde bydlí, a zatočilo do už otevřených vrat. Na konci této katastrofální cesty bylo opět město Slobozia. Odbočili jsme na poslední rumunské město, a to na Calaraš. Od Bulharska nás dělilo už asi jen 40 km. Slunce pomalu zapadalo a kolem byla spousta rovných polí, která občas doplnily stádo nebo chatrč ze všeho, co se dalo odnést. Jel jsem, i když už dávno na rezervu, jako smyslu zbavený.

Zastavili jsme u řady letadel stojících jen tak u cesty. Zjevně už byla mimo provoz, ale uvnitř byla stále zachovalá, jako by měla zítra letět. Při vjezdu do města Calaraš mi samozřejmě došel benzin. Pumpa už byla téměř na dohled, tak mě Roman dotáhl, abych nemusel dolévat z kanystru a pak ještě jednou na pumpě. Koupili jsme si něco k večeři a trochu se dali dohromady. Kolem se prohnala partička výrostků v „natuněné“ dacii. Při průjezdu městem jsme bloudili, jezdili jsme sem a tam. Veřejné osvětlení bylo skromné a taky vzbuzovalo značnou pozornost. Kolem se prohnali hasiči s majáky, po chvíli i policie. Začal jsem mít strach. Pozoroval jsem nejen provoz, ale i lidi na chodníku. Každou chvíli jsem očekával nějaký problém. Když se nám podařilo vymotat se ven, směr nám ukázalo několik rozstřílených značek a další blikající hlídka řešící nějakou roztržku. Zhruba po šesti kilometrech jsme už měli být na hranicích – bohužel jsme ale byli v jedné příhraniční obci, odkud vedla cesta jen podél hranic. Když jsem hledal náhradní trasu, objevil se jeden místní domorodec. Zeptal jsem se ho na cestu a on nám vysvětlil, že přes řeku jezdí jen loď a ta pojede nejdřív ráno. Tak jsem mu trošku zklamaně položil druhou otázku, kde bychom mohli stanovat. Poslal nás do města do hotelu a důrazně vysvětlil, že je v této oblasti nebezpečno, ať jdeme jen do hotelu. Nakonec jsem se zeptal na jeho zahradu. Ujistil se, že máme doklady jak my, tak i naše stroje, a pak nás pozval k sobě domů. Dopřáli jsme si i drobnou koupel, která byla za domem v podobě sudu s dešťovou vodou a lavorem. Byl z nás zřejmě taky trošku nejistý, tak si vytáhl sekáček, aby ho měl po ruce. Asi dvě hodiny jsme se snažili všichni debatovat. Kupodivu jsme se slušně dorozuměli, i když byly naše jazyky úplně odlišné. Spali jsme v teple, suchu a relativně čistí.
Dnes jsme najeli 314 km.

Den 6.

Ráno jsme si trošku přivstali. Náš hostitel nám udělal snídani ze zeleniny z vlastní zahrádky a z vajec. Nechtěl si od nás nic vzít, a to ani dary. To, co jsme dali jeho synovi, nám vzápětí vrátil. Vysvětlil nám cestu a rozloučili jsme se. Cítil jsem se, jako bych odjížděl z domova. Na hranicích jsme byli coby dup. Jediný problém byl s eury. Tady nikomu nic moc neříkala. Asi na pátý pokus jsem je vyměnil (čtyři lei za euro), abychom měli na cestu přes řeku. Na loď jsme se museli doslova nacpat. Pincky jsme mohli pustit a nespadly by. Cestu jsem prokecal se spolucestujícími, které jsme zaujali. S Romanem jsme na sebe viděli, jen když jsme se oba nahnuli přes zábradlí. Na druhém břehu byl ještě kousek Rumunska, takže jsme si dali kafe z automatu za dva lei a nějaké ovoce za zbylé peníze. Po pár desítkách metrů jsme byli na hranici. Vyžádali jsme si všechna možná razítka a jeli. Byli jsme v Bulharsku. Prožívali jsme obrovskou euforii a moře už doslova cítili, i když bylo ještě daleko. Za chvíli jsem se uklidnil. Směrové tabule byly v azbuce. U první jsem zastavil a snažil se marně počítat znaky. Dál jsme našli i jiné tabule psané latinkou.

Cesta byla ještě pár kilometrů rozbitá, ale pak už to šlo. Terén se lehce vlnil a občas jsem musel řadit za dva, až se Roman ztratil v dáli. Musel jsem jet zpět, abych ho našel. Stál značně naštvaný. Jeho pincek nejel. Překontroloval jsem zapalování a už jel. Nebyla to sice žádná sláva, ale pohyboval se. Zastavili jsme ještě natankovat u Lukoilu, který je všude. Jeli jsme tedy pomaleji a sledovali ukazatele. Uviděl jsem cedule Burgas, Varna a Albena. Nejblíže k moři jsme měli v Albeně. Zhruba kolem třetí jsme tam dorazili. Vjezd do města jsme měli na rozdíl od aut zdarma. Projeli jsme až na pláž a cestou odpověděli na několik pozdravů. Zapíchli jsme to rovnou na písku. Za dvě eura jsem dostal dvě piva. Vzpomněl jsem si na Itálii, kde jedno pivo stálo i čtyři eura. To jsem ještě netušil, že jsme asi v nejdražší části Bulharska.Pak jsme si popovídali s krajany, kteří tam byli na dovolené, také s Rakušany, Němci, Rusy a dalšími. Moře bylo teplé, ale plné řas. Ubytování jsme měli v kempu na jednu noc – za peníze. Za plotem bylo ubytování zdarma a vstup do kempu nebyl nijak jištěný.

Pod stromy se nám moc nelíbilo, tak jsme se napasovali k zatím neobsazenému bungalovu. Večeře nás stála 15 leva (2 leva = 1 euro), mohli jsme si dát všechno, co jsme chtěli, a v neomezeném množství. Jen za kafe jsme si museli doplatit. Po dlouhé době jsme se nacpali pořádným jídlem. Večer jsme se prošli rušným městem, nakoupili si a nasáli trochu atmosféry. Ceny byly turistické, tedy lehce nad naším průměrem. Bulhaři, kteří sem přijíždějí na dovolenou, údajně brečí. Možná proto představují většinu návštěvníků Rusové. Měli jsme najeto 160 km. Celkem tedy 1586 km.

Den 7.

Ráno jsme provedli údržbu strojů. Spadlo pár kapek a my vyjeli směrem na Varnu. Podél pobřeží se nám nejelo špatně. Při prvním dešti jsme zaparkovali na snídani ve Zlatých Píscích. Dali jsme si kotel výborné husté polévky s chlebovou plackou plněnou sýrem. Hostinský byl naším výletem taky unesen a domluvil nám sraz s místním veterán klubem ve Varně, kde jsme mohli sehnat potřebné špice do mého kola. Prošli jsme se po prázdné pláži. Moře bylo čisté a všude spousta mušlí. Ve Varně jsme skutečně potkali dva mechaniky. Vzali nás do jednoho obchodu, kde jsme sehnali špice na simsona – rozměrově jsou hodně podobné. Také jsme si koupili olej. V nabídce byl i „jagutkový“, abychom si navzájem hezky voněli. Cestou k bankomatu jsem prošel kus města včetně tržnice, převážně s ovocem. To se v těchto končinách prodávalo skoro všude za doslova symbolickou cenu. Když jsem dorazil zpět do prodejny, už tam prohlíželi naše stránky a sledovali další naše výlety. Po nákupu jsme se rozloučili a vyrazili dál na jih. Pohrávali jsme si s představou, že dojedeme až do Turecka, které už bylo jen kousek. Mezi cestou a mořem byly obrovské hotelové komplexy s mnohapatrovými hotely neuvěřitelných tvarů a barev a s vodními parky neskutečných rozměrů. Do výšek se tyčily obrovské tobogany a kdoví, jaké další atrakce. Při průjezdu vcelku útulným letoviskem Obzor nás zastavila místní parta motorkářů. Krátce jsme pokecali, ale při odjezdu se už Romanova 05 nerozjela. Chvíli tlačil a pak jsme vyčistili trysky. Během servisu jsme byli v obležení několika přihlížejících, a to včetně Čechů. Když se Roman rozjel, závada se opakovala už po pár metrech. Opět jsme čistili trysky a pořádně propláchli karburátor. Když jsem se na 05ce rozjel sám, nejela zase moje 20. Zamotaní ve střídavém kolotoči vybalování, čištění trysek a oblékání jsme strávili víc než hodinu. Když už se rozjely oba a my jsme se oblékli u nastartovaných strojů, při rozjezdu zase klekly. Začal jsem se bát, že tady zůstaneme už navždy. Dostali jsme první nabídky k ubytování za solidní cenu. Naštěstí se to všechno rozjelo a my uháníme dál. Romanova 05 ale moc nejela a po chvíli přestala jet i moje 20. Chvíli jsem ji přemlouval a pak vyměnil svíčku. Následně bylo vše v pořádku. Slunce postupně zapadalo a my jsme dorazili kolem vrakoviště letadel do Burgasu. Lehce jsme bloudili, až jsme vyjeli sice správným směrem, ale po dálnici, která neměla krajnici. Už to začalo být dost nebezpečné. Při první příležitosti jsme zastavili na benzince. Posledních pár kilometrů nás značně vyčerpalo hlavně psychicky. Po doplnění paliva jsme naplánovali náhradní řešení.

Nejblíže bylo letovisko Černomorec – asi jen 6 km. Jeli jsme tedy tam, byli jsme přitom osvětleni, čím se dalo. Dost nám posloužil žertovný dar kamarádky Katky, a to svítící náramky. Po sjezdu z této divoké cesty jsme projeli městečko Černomorec, které bylo hodně poklidné. Jeden místní dobrodruh se nás vyptal, co hledáme, a pak nás zavedl do kempu. Šlapal na kole bez světla přes značně rozbitou cestu. Vytáhl to dokonce na 45 km za hodinu. Skutečně nás dovedl až do kempu. Ubytování bylo dražší než jinde v penzionu. Pomohl nám najít dobré místo a vše nám vysvětlil. Za tuto cennou službu nic nechtěl, a tak jsem mu věnoval mou blikačku. Říkal jsem si, že ji bude potřebovat víc než kdokoli jiný na celém světě. Vše bylo v azbuce, takže večeře byla jasná – pivo a pomfrity. Večer jsme se toulali po pláži. Po návštěvě pohodového reggae baru Roman zahodil baterku, protože svítila, jen když se jí chtělo. A už jsme byli bez světla úplně. V dalším baru si výborně pokecal se servírkou. Jen k tomu potřeboval překladač na google. Já jsem se uvelebil v houpací síti a zaslouženě odpočíval až do rána. Tento den jsme ujeli 240 km.

Den 8.

Roman dlouho spal, tak jsem se šel konečně vykoupat do moře. Mušle byly úplně všude. Dokonce bych řekl, že z nich byla pláž místy tvořena. V restauraci jsem se vcelku dobře domluvil (rukama) a dostal na oběd výbornou rybu. Když se Roman vyhrabal ze sauny, která se nám ve stanu udělala, vypadal jako lusk. Byl celý zelený a zkroucený. Pořád se držel za břicho. Místo nám moc neučarovalo, tak jsem naplánoval odpolední přesun do Primorska. Romanovi nebylo vůbec dobře. Cesta byla jen pár kilometrů. V Primorsku jsme vzbudili velký rozruch. Najednou jsme měli kolem sebe spoustu krajanů a bývalých krajanů ze Slovenska. V lékárně si Roman koupil nějaké místní léky. Údajně jde o častý problém. Sehnání ubytování se zdálo být naprosto beznadějné. Jezdil jsem městem a ptal se, kde se dalo. Na spoustě křižovatek mě zastavovali další Češi, a tak jsem se nechával zdržovat – musím ale přiznat, že rád. Zastavil jsem i u potápěčského centra Neptun, kde mi po klidném rozhovoru pomohli. Obešel jsem několik sousedů a usmlouval nám cenu na polovinu. Pokojíček jsme měli útulný – i s balkonem a společnou koupelnou na chodbě. I tak jsme bydleli v centru dění za pouhých 130 Kč na osobu a noc. Když jsem přijel pro Romana, abych mu vylepšil náladu, tak měl kolem sebe taky několik kamarádů. Dostal další léky, pár piv a něco k zakousnutí. Bylo nám nabídnuto jedním Čechem, že v případě problémů se můžeme namačkat někde k nim. To mě hodně potěšilo, že i na dovolené by se kvůli nám někdo omezoval. Když jsme se ubytovali, tak Roman odpadl, a tak jsem šel do města sám. Bylo plné turistů a různých pouličních prodejců. Celé město doslova žilo nočním ruchem. Našel jsem internetovou kavárnu a asi dvě hodiny posílal domů zprávy a fotky z cesty. Samozřejmě jsem většinu času jen čekal kvůli pomalému připojení. Cestou zpět jsem to vzal po severní části poloostrova. Tato trasa vedla kolem několika luxusních hotelů. Na pláži bylo i několik hlučných barů. Dnes jsme toho moc nenajeli.

Den 9.

Ráno jsem vstal opět o něco dřív než Roman. Na terase jsem si zašil tašky. Vypadaly, že se z nich každou chvíli začne všechno trousit. Snídani jsme si dali v restauraci Praha. Obsluhoval tady jeden český delegát, který měl zrovna volno, a tak si trochu přivydělával. Když dorazilo několik dalších turistů čekajících na ubytování (jelikož jejich hotel byl plný), donesl každému místní koňak Plisku. Musím podotknout, že dobrý koňak. Pivo stojí zhruba 20 Kč. Samotné hranolky se zde podávají s nastrouhaným balkánským sýrem. Dnes jsme si dopřáli celodenní válečku u moře. Jižní pláž obklopovaly vlny, ve kterých se převracely zbytky řas, a moře tak připomínalo spíš bahno. Zato severní část poloostrova obklopovalo čisté moře s velkými vlnami. Tady byl pravý turistický masakr. Ceny byly pro nás běžné, což u moře nebývá zvykem. Písek nás pálil do chodidel a trošku jsme litovali, že jsme zde nedojeli o pár dní dříve. Před večerem jsme si chtěli udělat výlet po pobřeží k vyhlášenému bývalému vládnímu sídlu. Údajně jde o nejhezčí místo celé této oblasti. Bohužel jsme se zhruba od páté hodiny prali s Romanovou 05kou. Občas blafla, ale to bylo tak všechno. Kontrola trysek i svíčky k ničemu nevedla. Našel jsem povolený kontakt na zapalování. Po velké radosti přišlo zklamání, když nedošlo k nápravě. Následně jsem našel uvolněný kontakt na indukční cívce. Jelikož se při dotahování začal protáčet celý úchyt, museli jsme sehnat někoho, kdo by nám tento kontakt zacínoval. Potápěč odvedle nám pomohl obejít pár místních a taky našel pomoc. Po zacínování opět nedošlo k nápravě. Potřeboval jsem multimetr, který jsem si tentokrát poprvé nevzal. Začali jsme přehazovat součásti mezi oběma pionýry a navzájem je testovali. Vše bylo v pořádku, ale Romanova 05 nejela. Kolem 23. hodiny večer přijel jediný člověk, který nám mohl pomoct – místní elektrikář s multimetrem. Vše jsme si proměřili s tím, že je to OK, ale jiskru jsme neměli. Rozpojil jsem kontakt a proměřil detailně i zbytek vedení. Vše OK. Po složení najednou vše fungovalo. Moc jsem tomu nevěřil. Následovala testovací jízda. Výkon byl dost slabý. Nevěřil jsem v návrat Romana na jeho 05 a taky jsem mu to i řekl. Při cestě zpět jsme se zastavili v centru pro pár suvenýrů. Našli jsme i výstavu extrémních chopperů. Motorky připomínaly příšery snad z pekla. I přesto naše pincky jejich tvůrce oslovily – vybraný šátek nám dal jako prezent. Dostali jsme i pozvání na pivo. Nakonec to byl dobrý den.

Den 10.

Věci jsme si sbalili převážně už večer, takže jsme vyrazili v 8.00 hodin. Ještě jsme se zastavili na poště a poslali domů pohledy. Trošku jsem se pousmál nad tím, že budou doma dřív než my, i když hned vyrazíme. Koupili jsme si i další šroubovák, protože jsme u obou našich strhli špičky. Poslední kafe a vyjeli jsme. Roman se značně coural. Většinou jsem jel jen na půl plynu. Předjel nás obrovský dodge s českou SPZ. Zastavil o kus dál, aby s námi prohodil pár slov. To mi vždycky zvedlo náladu a nakoplo na další cestu. U Burgasu nás předjelo několik aut, která nás za jízdy zdravila a fotila na mobily. Ve městě byla zácpa, kterou jsme se elegantně propletli jako v Itálii. Najednou tam byl pionýr neohroženým králem silnic. Na výjezdu naši přívrženci trošku blokovali dopravu pomalou jízdou. Od Burgasu jsme pokračovali do vnitrozemí víceméně po rovině. Bylo teplo a jasno. Romanova 05 byla pořád pomalejší a pomalejší. Navíc se začala i třást. Značně jsme se courali. Vyměnili jsme si stroje a přemýšlel jsem, čím zvednout výkon. Pokud bych nic neudělal, jeli bychom domů minimálně 14 dní. Během krátké zastávky jsme se pokusili změnit polohu jehly v karburátoru. Na výkon to bohužel nemělo vliv. Jako další mě napadlo vyčistit výfuk. Zastavili jsme na první benzince a hned jsem se zaměřil na zvuk. Výfuk byl tak ucpaný, že z něj zplodiny jen syčely. Roman si jej rozebral a hezky vyčistil. Nebo spíše přenesl nečistoty z výfuku na sebe. Najednou měl tolik výkonu, až jsem mu místy nestíhal. Cesta vedla lehce do hor. Krajina mi připomínala západ jako ve filmu s Vinnetouem – půda byla vyprahlá a místy se tyčila skaliska. Zatočená cestička se vinula údolím, občas se objevily studánky nebo odpočívadla – většinou připomínala smetiště. Jeli jsme po cestě s mezinárodním provozem. Sledoval jsem SPZ všech kolemjedoucích kamionů. Občas některý na pozdrav zatroubil nebo zablikal. Turecké kamiony se s předjížděním moc nepáraly. Mnohdy jsem raději skočil na brzdy, aby nás nesmetly do příkopu.

Po dlouhém stoupání nastalo klesání, kdy jsme ujeli bez motoru asi 15 km. Uprostřed tohoto mírného pohoří jsme přijeli do nějakého městečka, kde na každém rohu nabízeli ubytování. Nevím, čím bylo toto město tak výjimečné. V Tesku jsme si nakoupili něco k jídlu na večer a chtěli jsme ujet ještě pořádný kus cesty. Při odjezdu z tohoto města jsem si všiml neobvyklých staveb. Mnoho domů bylo postaveno v kopci na dřevěných sloupech. Vedle sebe tvořily celé ulice. Dřevěná výztuha propojená se zdivem vzbuzovala dojem, že se člověk vrátil do dob Kryštofa Kolumba. Cesta nás zavedla do tunelu a na jeho konci už bylo vše jinak. Se západem slunce jsme odbočili z hlavní trasy vedoucí na Rusé s jediným mostem přes Dunaj. Odbočku nám museli ukázat místní. Nebyla nijak značená a byla ve špatném stavu. Rychle padla tma, ale byli jsme rozhodnuti dojet co nejdál. Světla svítila lépe než na starších předchůdcích, ale pořád to bylo málo. Jeli jsme jako blázni klikatou cestou v lesích i mezi poli. Občas nás překvapila nějaká díra, které jsem se mnohdy vyhnul na poslední chvíli nebo jsem nadskočil. Pak to přišlo. Pořádná díra a já zahučel přímo do ní. V tu chvíli mi došlo, že mám na předním kole 2/3 špic a že to může být konec. U prvního světla jsem zastavil, abych všechno překontroloval. Roman se hned přiznal, že má za sebou taky několik slušných zásahů. Během chvilky se u nás objevila ostraha. Hlídala něco jako farmu před nájezdy zlodějů z Rumunska. Hned jsem se začal do Rumunska „víc těšit“. Nabídl nám, že si můžeme postavit stan vedle brány na rovné trávě a umýt ruce pod vodou tekoucí z kanystru zavěšeného na stromě. Porovnali jsme jeho skútr s našimi pionýry, povečeřeli a šli si lehnout.

Den 11.

Ráno jsem objevil kohoutek s vodou a trošku se zkulturnil. Rostly tam stromy s obrovskými ostny zahalenými obrovskou pavučinou. K rumunským hranicím jsme už měli jen kousek cesty. Ve městě Shvishtov jsme jeli kolem Dunaje. Na břehu se tyčily vysoké jeřáby a naše fotka vznikla vedle starého sudu se značkou „zdraví škodlivé“. Chtěli jsme jet Bulharskem co nejdéle, tak jsme se rozhodli přeplavit se přes Dunaj až v Nikopolu. Tam jsme zastavili na parkovišti u řeky. Na druhém břehu byla obrovská fabrika. Z komína se linul hustý žlutý kouř a ozývalo se monotónní hučení. Vedle nás zastavilo německé auto a jeho osadníci se nás ptali na cestu. Asi jsme vypadali jako zkušení cestovatelé. Také nás obklopila skupina starších mužů. Hned se s námi dali do řeči. Jeden z nich měl údajně doma taky jednoho pionýra. Před levnou benzinkou nás varovali slovy „mafia benzina“. Do převozu nám zbývaly ještě tři hodiny. Rozhodli jsme se přesunout se po břehu k dalšímu převozu, abychom neztráceli čas. Cesta ale byla katastrofální. Vrátili jsme se raději zpět. Drobný servis v podobě promazání a dotažení řetězu jsme provedli za pozornosti asi deseti přihlížejících. Roman namazal vrzající kolečko úklidové partě a byl z něj hrdina. Za poslední drobné jsme si objednali hranolky a kafe. Zaplatili jsme dopředu, a možná proto to trvalo tak dlouho, že nám málem převoz ujel. Před převozem musela proběhnout ještě kontrola. Jelikož jsem měl v pasu ze vstupu do Bulharska i výstupní razítko, měl jsem problém s opuštěním Bulharska. Vypadalo to, že už neodjedeme. Už jsem začínal být dosti nervózní, navíc jsme si vůbec nerozuměli. Čekal jsem, kdy nad problémem mávne rukou, ale už to trvalo dlouho. Naštěstí nám tento problém pomohla vyřešit Polka jedoucí s přítelem na kolech. Bulharsky rozuměla podstatně víc než my. Během chvilky jsme najeli na loď a plavili se do Rumunska. Při vstupu jsme museli zaplatit jedno euro – nějaký podivný poplatek. Hned vedle továrny byla pláž s několika lidmi. Továrna prý nevyrábí jedy, ale hnojiva. Koupání prý nikomu nevadí, jen jsou v oblasti větší lidé, smál se celník. Od hranic vedla cesta dlážděná kostkami, která byla společná i pro kamiony z továrny. Asi dvacítkou jsme se klepali několik kilometrů. Pokračovali jsme dále kolem Dunaje. Mnoho vedlejších toků vytvářelo spoustu rozlehlých pastvin. Obrovské koryto místy vypadalo jako Afrika v době dešťů a jinde zase jako mořské letovisko s písčitými plážemi a třpytícím se pískem, jako by v něm byly diamanty. Jeli jsme bez triček, a přesto nám bylo horko. Na cestě se objevovaly dva druhy záplat. Černé tvořily díry, bílé zase hrboly. Byli jsme už unaveni jako po jízdě v motocrossu. Také jsme projeli rozsáhlé hořící pole. Když jsem pořizoval další záběry za jízdy, přehlédl jsem v cestě díru. Vletěl jsem do ní a pincek mi hned zastavil. Zřejmě jsem si najel na lanko zadní brzdy. To zatáhlo tak silně, až se přetrhlo, a i s bovdenem přetočilo buben zadní brzdy. Rozlomil se držák brzdy a uštípl se kus bubnu. Oprava nebyla možná bez náhradních dílů a ty jsme neměli. Musel jsem si proto vystačit jen s přední brzdou, kterou jsem kvůli kolu bez špic využíval maximálně tak na 50 procent.

Ve městě Caracal jsme se napojili na hlavní tah. Jezdila zde spousta zahraničních aut. Potkávali jsme většinou už jen nepříjemné a neochotné lidi. Kafe z automatu bylo i čtyřikrát dražší než na severu. Když jsme se snažili poradit se o další cestě, dostali jsme tři různé odpovědi. Po západu slunce jsme zastavili ve vesnici s tím, abychom se pokusili zajistit si nocleh ve stanu u někoho na zahradě. Těžko jsme se domlouvali, ale pochopili jsme, že je tam nebezpečno a máme jet do hotelu. Jiné místo nám neporadili. Zkusili jsme odbočit z hlavní cesty s tím, že najdeme takové místo na stan, kam by nebylo moc vidět. Chvíli jsem svítil baterkou do polí za posledním domem. Když jsme to vzdali, přijela policejní hlídka s majáky. Jen nás pozorovala, ale nic nechtěla. Pokračovali jsme dál po hlavní. Už byla tma a mimo cestu nebylo vidět na krok. Kolem projelo auto a hned zpomalilo na naši rychlost. Několikrát se zase rozjelo a zpomalilo. Přemýšlel jsem nad tím, co to tady musí být za svět, když na nás hned zavolali policii, a taky, kdo to před námi jede a co chce. Ujet jsme mu neměli jak. Kdybychom odbočili někam mimo hlavní cestu, mohl by jet za námi a nikdo by nám nepomohl. Po chvíli na to ale šlápl. Další zastávka byla opět na benzince. Tato byla zavřená, ale svítila. Proháněli se tam divocí psi. Štěkali, ale měli strach. Chvíli jsme čekali, jestli nás někdo nesleduje. O kus dál zastavilo v poli auto. Za chvíli přijelo další a obě tam stála asi hodinu. Když odjela, schovali jsme se za plot. Vše jsme si pečlivě svázali k sobě a lehli jsme si jen do spacáku s doklady, penězi a pepřáky, kdyby někdo přijel a moc jsme ho zajímali. Trochu mám strach a spím jen tak napůl. Tento den jsme ujeli 280 km.

Den 12.

Noc byla klidná až na pár kapek. Byla tu jen jedna návštěva, ale nic nechtěla. Vyjeli jsme s radostí už k domovu. U města Drobeta jsme jeli po břehu Dunaje. Tady bylo vidět, jak je velký. Masa pomalu tekoucí vody vzbuzovala respekt. Krajnice byla hodně špatná. Romanovi povolily další tři špice. Potkali jsme i partu jedoucí na dněprech – čtyřicet let starých motorkách. Bylo jim přes 60 let a právě končili svou čtyři a půl tisíce kilometrů dlouhou trasu. Bojovali jsme se silným protivětrem. Pokud jsem chtěl jet na trojku, musel jsem zalehnout. Romanovi se moc ležet nechtělo, takže jsme jeli pomalu. Navíc jsme začali i stoupat. Zastavil jsem, abych koupil nějaké ovoce, ale kousek melounu nám nechtěli dát a na celý jsme neměli dost hotovosti. Zkusil jsem to o kus dál znovu. Za pár lei jsme dostali hrušky a nektarinky. Myslím, že to byl spíš dar než obchod. Značně se ochladilo a taky zatáhlo. Taky jsme si v restauraci dopřáli něco malého k jídlu. Jídelníček byl jen v rumunštině. Píchnul jsem tedy prstem a čekal, co nám přinesou. Přinesli nám bílou, lehce nakyslou dršťkovou polévku s chilli papričkou. Jelikož Roman dršťky nemusí, měl jsem dvojitou porci. Z papričky jsem snědl sotva půl k oběma polévkám. Jednu jsem vzal kamarádovi Milanovi. Ten si na ní pochutná. Roman si dal ještě omeletu a hned vypadal spokojeněji. Po poledni začal vítr slábnout. Už bylo načase. Ujeli jsme sotva zlomek toho, co jsme už měli mít za sebou. Romanův stroj opět slábnul. Zastavili jsme na benzince, kde jsme poprvé potkali žebrající děti. Když jsme jim nemohli dát peníze, dali jsme jim aspoň sušenky a zbytek pití. Přestože říkaly, že mají hlad a žízeň, tak se nenapily a sušenky nerozbalily. O kus dál, hned naproti policejní hlídce, jsme museli Romanovu 05 pročistit. Několikrát jsem ji tlačil a nakonec opět čistil výfuk. Vítr ustal úplně a nám to krásně šlapalo víceméně rovinou. Kolem hranic s Maďarskem byla dobrá cesta. Zapadající slunce nám zpříjemňovalo atmosféru. Pro takové chvíle stojí všechny opravy za to. Za městem Timisoara zhoustla doprava a taky se začíná stmívat. Oblékli jsme si pro jistotu reflexní vesty. Zjevně jsme vzbudili respekt. Viditelně na nás dávali ostatní pozor. Z důvodu opravy byla velká část dopravy vedena střídavě jedním pruhem. Na jedněch semaforech jsme zastavili a za námi bylo několik kamionů. Uhnuli jsme tedy ke kraji a kývli na jeden, aby jel před nás. Zřejmě si nás musel s někým splést, protože vyjel i na červenou a za ním všechny ostatní. Střet s auty z protisměru dokázal, že by se na tomto úseku mohlo jezdit i obousměrně. Našim cílem bylo Maďarsko, a tak jsme jeli téměř bez zastávek. Dostali jsme nabídku domácí pálenky, tentokrát za osm eur a ubytování za 25 v hotelu s bazénem. Takový luxus nás už nějak nepřitahoval. Před hranicemi jsme projeli kolem poslední benzinky a asi po sto metrech mi benzin došel. Roman mě přitáhl zpět a naposledy jsme natankovali. Na hranicích u maďarské Bekeščaby si nás celníci prohlíželi, jako kdybychom byli z jiného světa. Maďarský celník spal. Byly totiž už dvě hodiny ráno. Hned za hranicemi na nás padla únava. Byla už i slušná zima, takže jsme hledali nocleh. Ve tmě to je vždy problém, a tak když jsme po chvíli minuli opuštěnou stavbu, bylo rozhodnuto – tomuhle hotelu jsme neodolali. Dnešní den jsme najeli rekordních 421 km.

Den 13.

Ráno jsme měli na snídani ovoce ze zahrady. Nikdo je nesklízel, a tak bylo z čeho vybírat. Několik obrovských jablek jsme si vzali i na cestu. Dnes byl hezký a slunečný den. V plánu jsme měli nocleh na Slovensku. Byl to ještě pořádný kus cesty. Pokud se nikde nezdržíme, měli bychom to stihnout. Cesta na Budapešť byla dobře značená a snad až na průjezd jedním městem jsme jeli téměř jistě. Některá města jsme objížděli obchvaty, které ještě v mapě nebyly. Při zastávce na naši pravidelnou ranní svačinku – bagetu a kafe – k nám přijel místní pinckař. Měl zrepasovaného mustanga a na nosiči nějaký rezavý šrot. Byl z nás tak dojatý, že ani pořádně nevěděl co říct. Když jsme mu řekli, že jedeme z Bulharska, tak se úplně rozzářil. Vyptal se na poruchy a nabídl díly na opravu brzdy. Touha dojet na Slovensko nás přinutila jeho nabídku odmítnout. Vysvětlil nám, že není sběrač starého železa, ale že právě koupil jízdní kolo, které je více než sto let staré. Trošku mě potěšilo, že už jsme v zemi, kde pionýry ještě jezdí. Uklidnil jsem se tím, že v případě vážného problému náhradní díly určitě seženeme. Dál už jsme se hnali podle směrovek na Budapešť. Až na jednu zastávku jsme jeli jako s větrem o závod. Město bylo vidět už z dálky a provoz pomalu houstl. Před samotným městem jsme ještě museli projet spletí nových kruhových objezdů. Zjevně se jednalo o přípravu do budoucna, protože z mnohých se nedalo nikam odbočit. Také jsme minuli značné množství lehkých pouličních pracovnic. Zřejmě jsme nebyli moc zajímaví potenciální zákazníci, mávaly snad na všechny kromě nás. Vjezd do města byl ve čtyřech pruzích každým směrem. Doprava zhoustla, a tím i množství adrenalinu v mých žilách. Moje jediná a ještě k tomu špatná brzda si zažívala peklo. Většinou jsem na semafory dojížděl na zelenou, ale ne vždy se to podařilo a pak jsem zprudka brzdil. I přes to všechno to byl zážitek. Přejeli jsme most přes Dunaj a otevřelo se před námi úžasné panoráma. Dál už jsme se proplétali zácpou. Předjížděli jsme vlevo i vpravo, jak se dalo. Nikomu to nevadilo. Hodně nás zdravili.

Po krátké pauze na břehu Dunaje jsme se na chvilku rozjeli a nastala vynucená přestávka. Romanův pincek nechtěl jet. Uprostřed turistického ruchu jsme čistili trysky. Zatím jsem byl v klidu. Přece jen šlo o Romanův pincek. Když jsem ho potřeboval roztlačit, uvolnila mi okolo stojící auta cestu. Pomalu se začalo stmívat, když jsem zjistil, že jsme ztratili důležitý plíšek hlídající hladinu benzinu v karburátoru. Během dlouhého hledání se mě zmocnila panika, přemýšlel jsem, čím jej nahradit. Nahradit se snad ani nedal. Naštěstí jej Roman našel zapadlý na motoru. Složili jsme jej a jeli dál. Vypadalo to, že nás nic nezastaví. Provoz běhen naší opravy zřídl a nebrzdila nás ani žádná kolona. Po výjezdu jsme se spojili s Milanem. Protáhl svou motorku Jawa 250 a vyrazil nám naproti. Už byl na hranicích s Maďarskem. Popsal jsem mu cestu a vyhlížel ho za každou zatáčkou. Až na hranice se Slovenskem bohužel marně. Tam mi došlo, že jsme se museli minout. Přesto jsme měli z vjezdu na Slovensko velkou radost. Vždyť jsme tu byli ještě před pár lety doma. Když jsme se zase spojili, byl už skoro v Budapešti. Počkali jsme tedy na mostě ve Štúrově a kochali se pohledem na Maďarsko. Po příjezdu Milana jsme se odebrali na benzinku kvůli vydatné večeři. Policie nám poradila, ať jedeme na motosraz do Železovic. Zdálo se to jako ideální místo k noclehu. Dojeli jsme tam za tmy. Byl pátek a sraz teprve začínal. Jednalo se o sraz celosvětového klubu „MC“. Naše pionýry ani cesta nikomu z nich nic neříká až na jednoho, který s námi pár slov prohodil. Ustlali jsme si kousek od tribuny a po chvíli jsme šli spát. Ujeli jsme 320 km.

Den 14.

Už ráno mě probudily hlasy u našich strojů. Dokonce některý z nich prohlásil, že jedeme z Bulharska. Když jsme se vyhrabali ze stanu, byl kolem nás slušný fanklub. Vzhledem k tomu, že na začínajícím srazu ještě mnoho lidí nebylo, tak většina byla u nás. Dopřál jsem si sprchu v napůl rozpadlé maringotce. Vydatně jsme posnídali. Milanovi jsem donesl rumunskou chilli papričku. Spořádal ji na posezení se slovy „nic moc“. Cestou domů jsme si ještě zajeli do Seredi, kde pravidelně navštěvujeme kamaráda, který se jím stal hned při první cestě do Chorvatska. Je to sice zajížďka, ale pravidelně jej zdravíme každý rok. Ještě před hranicemi jsme utratili poslední eura za večeři. K českým hranicím jsme to ještě šetřili, ale od hranic jsme to už rozjeli na plný plyn. Začalo se stmívat a taky mrholilo, ale nic nás nedonutilo ubrat. Jeli jsme téměř dvě hodiny v kuse. Zatáčky jsme klopili až na plechy a z kopce nebrzdili. Kdo brzdí, ten ztrácí. Zastavili jsme až na benzince. Roman měl opět ucpaný výfuk, ale už to čistil jako na počkání. Začalo být zima a v dáli se blýskalo. Pořád jsem sledoval, jestli se té bouřce vyhneme. Už to skoro vypadalo, že nás mine, když za Novým Jičínem začalo pršet. Na chvíli jsme se schovali pod střechu. Když bylo po dešti, vydali jsme se na další noční jízdu. Cesta byla mokrá a posetá listím a větvemi, jinak byl klid jako po bouři. Za Fulnekem jsme se škrábali do kopce a opět začalo pršet. Na autobusové zastávce jsme probrali pár zážitků a bylo po dešti. Opět nastalo derby. Předháněli jsme se, kde se dalo. Kdo ubral moc brzy, hned se ztratil v dáli. Následoval ještě průlet městem Opavou a krátký sprint domů. Přiznám se, že při odbočování na naši ulici mi běhal mráz po zádech. Snad nikdy jsem tak nepochyboval o návratu jako při této cestě. Zase jsme byli o něco bohatší a o hodně spokojenější.

Celkem jsme ujeli více než 3568 km!

---