1. den

Ráno jsem si dobalil poslední věci, které mi chyběly k tomu, abych měl hodně obloženou motorku. Rozloučil jsem se s rodinou a vyrazili jsme s Romanem z Opavy směr Slovensko. Někde za Valašským Meziříčím jsme si koupili pečivo a pití a fičeli jsme na hraniční přechod Brumov – Bylnice. První den jsme chtěli ujet co nejvíce kilometrů. Kolem "komína" to známe, tak byl cíl jasný – Maďarsko někde za Balaton.

Ovšem stala se komplikace našich třech kolegů. Dozvěděl jsem se to až v sobotu, že měli nehodu v Maďarsku a jedou už domů. Dali jsme si tedy sraz na slovensko-maďarských hranicích. Po krátkém rozhovoru a jejich rozboru nehody nám popřáli šťastnou cestu a my jeli směr JIH pouze ve dvou. Večer jsme si ustlali u města Szekszárd ve stanu na konci vesnice u opuštěné restaurace. Byl zde i záchod a oblíbená funkční zásuvka s elektrickým proudem, za kterou jsme vždy po našich cestách vděčni. Když jsme rozbalili stan přijelo auto s majitelkou, která nás sledovala na kameře. Vysvětlili jsme si, že ráno odjedeme tak nám vše schválila a mohli jsme jít spát. Ujeto tento den – 449 km

2. den

Náš druhý den jsme si začali zvykat na horko. To jsme ještě nevěděli, že to je pouze začátek opravdu vysokých teplot. Projeli jsme Chorvatsko, zatelefonovali jsme si ještě za levné peníze domů a pak nás čekala Bosna a Hercegovina. Horko bylo takové, že jsme seděli asi dvě hodiny na benzínové pumpě a čekali že snad začne pršet :) Nic se ale nestalo. Přijeli jsme před hlavní město Sarajevo. Tam jsme se náhodou setkali s kolegou z práce, který zde trávil dovolenou autem se svou partnerkou. Utábořili jsme se hned za městem a dali jsme si pár Jelenů (místní pivo srovnatelné s naším). Měli zcela náhodou společnou cestu také přes Černou Horu. Tento den ujeto – 402 km.

3. den

Tento den byl ve znamení tunelů, úchvatné přírody, vysokých hor (a samozřejmě teplot). Vydali jsme se na hraniční přechod Foča. Když jsem zde projížděl v roce 2003 autem tak jsem myslel, že zde nechám přední kola a vytřepu ze sebe duši. Ani teď mě tato cesta nezklamala. Nic zvláštního se tu za těch čtrnáct let nestalo. Posledních 15kilometrů k přechodu je jako bych jel někde v Mongolsku. Šotolinou a kamenitou silnicí míjejíc nějaké ty domácí zvířata jsme přijeli do řady na hranice. Po půl hodině jsme to riskli a všechny předjeli. Vyplatilo se. Dostali jsme se do Černé hory neboli Montenegra, vystoupali jsme asi do dvou kilometrů nad mořem do národního parku Durmitor. Je zde krásná netknutá příroda. Ze začátku jsme projeli planinou, která vedla do hor ke městu Žabljak. Tam jsme udělali mnoho krásných fotografií asi jako všichni, co tam projížděli ze stejného důvodu. To je krásná netknutá příroda a hory, které jen tak někde neuvidíte.

Naše další cesta tento den vedla směrem přes hlavní město Podgorica, kde jsme dorazili asi kolem dvacáté hodiny večer. Když jsem na pumpě uviděl přijíždět plné civilní auto policistů došlo mi, že jedou z práce z hraničního přechodu do Albánie. Jednoho z nich jsem oslovil a řekl mi, že je velká fronta na hranicích, že tam pracuje. Rozhodli jsme tedy přenocovat před Albánií. Ujeto 271 km.

4. den

Začátek mé první návštěvy Albánie byl úchvatný. Jel jsem tak nějak pomaleji a "kochal se". Nemyslel jsem, že tato země bude až tak chudá. Cesty byly ok, ale kolem cest to na mě působilo zvláštně. Bylo zde poznat, že průměrný plat v Albánii je třetinový tomu našemu.

Vykoupali jsme se ve Skadarském jezeře. Byla zde voda jako v Balatonu bez vln. Jdete 300 metrů a máte stále po kolena vody. Našli jsme zde i kemp, ale nechápu, co ti lidi tady dělají v kempu. Musí to být nuda jak cip. Voda zelená samý žabinec, nikde žádný obchod, market, prostě nic. Chtěli jsme už k moři do civilizace. Navštívili jsme město Durres, kde jsem udělal pár fotek pláže, kam míří turisti letecky. Moře zde bylo teplé (naměřil jsem 32 stupňů). Jenom lidí bylo opravdu hodně – třináct řad slunečníků a přeplněná pláž. Prodírali jsme se dopravním kolapsem mezi auty dále na jih. Porušili jsme asi všechny pravidla silničního provozu asi tak jako ostatní řidiči a dojeli večer za město Vlore. Zde jsme se utábořili na poli s olivovníky. Přišla nás zkontrolovat místní rodina (opravdu rodina, bylo jich asi 7) copak tam děláme. O zábavu bylo tedy postaráno. Probírali jsme celý večer jejich životní poměry a vyměnili jsme kousek Poličanu (salám) za jejich domácí meloun, sýr a chléb. Ujeto 276 km

5. den

Ráno nás vzbudilo cinkání zvonků jejich ovcí, jak je vedl pán domu na pastvu. Ujeli jsme asi pět kilometrů a objevila se první zdánlivě jednoduchá porucha. Píchnul jsem zadní kolo. Nebo to až tak složité to vyměnit. Trvalo to asi dvě hodiny, ale další 3 hodiny jsme zkoušeli nafoukat kolo již s novou duší. Pak jsem musel vzít nakonec Romanovou funkční motorku a jezdil jsem po vesnici, kde jsem plynulou albánštinou (ruce + nohy) vysvětloval každému, že potřebuji nafoukat to kolo co mám na zádech a jestli nemají doma kompresor. Podařilo se, a mohli jsme stoupat do kopců jižního pobřeží Albánie ke hranicím Řecka. Vystoupali jsme přes národní park Llogara, udělali hodně krásných fotek výhledů na moře a pak sjeli dolů z hor do města Sarrande. Město naproti ostrova Korfu. Tam jsme si udělali asi 30 km zajížďku do vnitrozemí na vyhlášené místo zvané Blue Eye (modré oko). Zde je hluboký pramen vody asi 50metrů zbarvený do modra. Teplota vody kolem 12 stupňů. Byla zde opět moc krásná příroda, ale na můj vkus celkem dost turistů. Zde jsme se zdrželi až do večera a našli jsme kousek odtud i nocleh. Ujeto 120 km

6.den

Popel ráno pokryl náš stan a motorky. Požáry nedalekých lesů jsou obvyklé u místních obyvatel, avšak pro nás ne. Další naše cesta vedla na hranice Řeckem. Vystáli jsme si asi hodinovou frontu na hranicích, kde jsem zažíval opravdu horké chvilky. Můj digitální teploměr to už vzdával černým displejem a můj telefon taktéž napsal: "Vypínám se z důvodu vysoké teploty". Taky bych se rád někdy vypnul.

Ale další město již v Řecku už bylo odměnou. Dali jsme si oběd a studené nealko pivo. Zapnuli jsme si zase roamingová data a vrátili se do civilizace Evropské unie.

Cestou západním pobřežím Řecka jsme se dostali do města Preveza. Projeli jsme tunelem pod mořem a utábořili se večer někde v poli kukuřice u města Mesolongi. Ujeto 283 km

7. den

Tento den jsme pokračovali směrem přes most z města Antirio do města Rio na poloostrově Peloponés. Tam jsme si udělali malou pauzu na občerstvení, hned pod mostem byl nějaký přívěs, kde dělali hot-dogy. Nebyly nic moc, ale něco teplého do žaludku nás potěšilo. :) Tento poloostrov jsme projeli po severní straně kolem Korintského zálivu. Záliv je zajímavý svým uměle vytvořeným průplavem vytvořeným v roce 1881. Celková délka průplavu je 6346 metrů a výška 90 metrů se sklonem 80 stupňů. Zcela náhodou tam projížděla výletní loď, tak jsme chvilku čekali, než pod námi projede, zatímco jsme stáli na mostě. (Ještě si tak uvědomuji, že dělá z Peloponésu vlastně ostrov.) Naši další trasu jsme zvažovali. Jet na nejjižnější bod tohoto poloostrova a tím pádem jihovýchodní evropy nebo jet do Athén? Čas byl pouze na jednu variantu. Po dlouhém přemýšlení zvítězily Athény. Objednali jsme si kemp a večer kolem 20hodin jsme přijeli do hlavního města. Nocleh tedy byl asi 8 kilometrů od centra. Ujeto 254 km

8. den

Náš osmý den byl ve znamení památek a městské hromadné dopravy. Ráno jsme sedli na autobus, (motorky jsme nechali hlídané v kempu) ten nás zavezl na metro. Vystoupili jsme na stanici u nejslavnějších památek Athén – Acropolis. Vystáli jsme si asi hodinovou frontu, zaplatili si 30 euro za vstup a prodírali se s turisty směrem nahoru. Výhled z výšky na celé Athény opravdu stál za to. Horko zde bylo ale takové, které jsem ještě nikde nezažil. Všechny stinné kouty byly obsazeny turisty. Na kohoutek s vodou se stála fronta. Hledali jsme nějaké pěkné záběry Parthenónu, aby nebyl vyfocen s jeřábem a lešením. Je stále v rekonstukci. Poté jsme sešli dolů prošli Olympijský stadión a ostatní památky tvořeny, jak já celý den říkal: " kámen, sloup, šutr, sloup". Je tam toho hodně a mají to dokonce očíslováno. :) Do kempu jsme se vrátili až pozdě večer, tak jsme zde zůstali ještě jednu noc, abychom nemuseli někde za městem hledat po tmě ubytování. To se nám teda už nechtělo. :) Ujeto nula km.

9. den

Už jsme změnili trasu – směr sever. Silnice vedla kolem plantáží s bavlníky. Poprvé jsem viděl, jak to roste. Citróny a kiwi také nebyli vyjímkou. Zkoušeli jsme kiwi ochutnat, ale nešlo do něj ani kousnout (tvrdé a kyselé...brr..) Další neplánovaná zastávka byla s policistou. Projel jsem križovatkou se semaforem a Roman za mnou viděl, jak se hodně rychle rozjelo za mnou policejní auto. Já jsem nic netušil a až jsem hledal v zrcátku Romana, tak vidím policajty. Zastavil jsem a policajt mi říká, že chce pas. Já mu řekl proč? Udělal jsem něco? On se divil, proč se ptám, že mě kontroluje jen tak. Oddechl jsem si, udělali jsme si s ním "selfie" a mohli jet dál. Přijeli jsme až ke městečku Nei Pori na Olympskou riviéru. Naše místo na spaní bylo asi nejhezčí, jaké jsme měli. Výhled na pláž a moře daleko od civilizace. Zatímco já jsem vařil polévku na večer, Roman si hrál s procházející želvou. Ujeto tento den 340 km.

10. den

Olympská riviéra se nám stala na desátý den oblíbenou destinací jako hodně turistům, kteří zde jezdí do Řecka autem nebo letecky. Moře je zde čisté a pláže jsou moc krásné. Rozdělili jsme si den na koupání a kousek cestování. Projeli jsme městečka Platamonas, Leptokarya. Dali jsme si gyros za 7 euro na pláži prošli se kolem pláže a udělali hodně fotek. Ustlali jsme si u města Katerini na posekané louce s výhledem na Olymp a pole s kiwi (viz obrázek). Ujeto jen 41 km.

11. den

Ráno jsme sbalili stan a jeli směr sever. Nebylo už nic, co byl nás moc zajímalo, tak jsme se rozloučili s mořem a další zastávka byla až na hranicích s Makedonií. Hranice jsme překročili u města Dorjan u stejnězvaného jezera. Myslel jsem, že se tam okoupeme, ale přístup a voda byla hrůza. Voda zelená, rybáři na nás koukali co tam děláme. Bylo vidět, že se zase vracíme do chudé země podobné Albánii. Zase byly vidět polorozpadlé, neobydlené a nedokončené stavby. Když jsem tuto zem projížděl po dálnici autem, tak jsem to chtěl zkusit také někdy mimo ni. Ale po zkušenosti tento rok na motorce budu volit vždy dálnici a zaplatím těch 4,5 eura za průjezd. Dojeli jsme až na konec Makedonie ke městu Kumanovo. Ujeto 319 km

12.den

Srbsko nás přivítalo zase rozbitými cestami podobnými Makedonii. Zlatá dálnice. Jeli jsme mimo dálnici celé nekonečné Srbsko. Nebylo co vidět ani jsme nic zajímavého nenašli. Nocleh u města Jagodina někde v kukuřičném poli na konci chudé vesnice. Přemlouval jsem Romana ať si odtud namluví nějakou nevěstu. Byla by myslím moc vděčná za to, že si může u nás v Opavě zajít večer nakoupit, nebo jít do kina. Tady v jižním Srbsku si o tom můžou nechat snít. Ujeto 280 km.

13. den

Ve městě Smederevo jsme našli na nepochopitelné křižovatce (každý si jel kdy se mu líbilo) obchod s potravinami, kde lze zaplatit kartou. Konečně civilizace. Jejich dináry jsme neměli a pečivo se mi hodilo k mé vepřové konzervě, kterou jsem vezl již 2500kilometrů. Po shlédnutí výpisu z účtu chleba stál 5,60Kč. Takové ceny bych chtěl u nás. :) Dále nás cesta zavedla kolem města Bačka Topola. Město je známo hlavně svou čerpací stanicí u dálnice, ale mě letos překvapilo celkem hezkým jezerem na severu tohoto městečka. Místní lidé si zde vytvořili zázemí pro letní koupání a stánky s jídlem. (škoda, že nešlo platit kartou) Voda nebylo zase až tak moc čistá, ale když je horko tak se na to moc nehledí. Utábořili jsme se před hranicemi. Bylo už dost pozdě a nechtěli jsme čekat na hranicích do tmy a pak po tmě hledat místo na spaní. Takže ujeto 296 km.

14. den

Maďarsko – huráá...už nebudou žádné hraniční kontroly a postávání kvůli celníkům. Zpět do civilizace – můžeme zapnout na mobilu data a zavolat si normálně domů. Ve městě Kiskoros jsme navštívili malé bistro, kde jsme ochutnali jejich gyros. Byli jsme velkou atrakcí a obsluha vyšla ven a proběhlo obvyklé focení navzájem – my jeho a on nás každý 2x svým fotoaparátem :) Projeli jsme kolem Budapeště až na hranice se Slovenskem do Štúrova. Tam jsme očekávali příjezd našich kamarádů. Jeden přijel ze Zlatých Moravců na pionýru a druhý přijel až z vesničky u Opavy na ČZetě. Po dlouhé konverzaci nejdůležitějších věcí a zážitků jsme se přesunuli za město. Postavili naše stany a začali tancovat v rytmu komářích křídel. Myslel jsem, že to nikdy neskončí. Tolik komárů jsem neviděl. Už jsem pochopil význam nedalekého města Komárno – bylo zcela výstižné. Pomohl až Romanův prostředek na klíšťata – nevoněl ani komárům. Namazali jsme si úplně všechno a kdyby to šlo tak se v tom vykoupu. Ujeto 260 km.

15. den

Na Slovensku jsme plánovali se trochu zdržet u našeho kamaráda Rudy. Je to velký cestovatel na pionýru jako my a pozval nás domů. Před samotnou prohlídkou jeho motorek jsme navštívili místní traktorovou soutěž ve vesničce Tesárske Mlyňany. Byly zde k vidění po domácku vyrobené traktůrky, které jely i 50 km/h až po tovární kousky s pohonem na všechna čtyři kola. Byli jsme zde jako čestní hosté přizváni a obdivováni až do chvíle kdy se začalo kazit počasí a museli jsme jet k Rudovi do jeho království do nedaleké Malé Lehoty. Projeli jsme se tam na jeho traktoru z roku 1949 (to byl zážitek, za který se by nemusel stydět žádný slevomat a jejich zážitkové poukazy). Ruda nám ukázal spoustu jeho bohatství uložené v motodílech a motorkách světoznámé značky JAWA. Ujeto 119 km.

16. den

Prší, prší a prší. Pan Komárek by ve filmu Na samotě u lesa řekl: "chčije a chčije". Takto nám začal poslední den naší expedice. Celé dva týdny jsem si vezl nepromokavou kombinézu zbytečně. Omyl – teď jsem ji potřeboval. Navlékli jsme se do všeho nepromokavého, co jsme měli a jeli směr sever, směr Opava, směr domů. Ještě udělat poslední společnou fotku u cedule na česko-slovenském hraničním přechodu a šup domů. Myslím, že celá cesta stála za to. Ujeto 213 km

Konec: Děkuji všem, kteří se pročetli až k těmto řádkům mého cestopisu z mé další cesty. Pokud máte nějaký dotaz nebo nápad můžete nám napsat na naše stránky facebooku. Jsme tam jako "Dobrodruzi na Jawach" a máme už skoro 9000 fanoušků, kteří nám posílají lajky. Díky díky.

---

Účastníci:

Jiří Zimola - Jawa 250 + Pav 40 - spotřebováno 122 litrů benzínu - ujeto 3.923 km

Roman Kořistka - Jawa 250 - spotřebováno trošku méně - ujeto trošku více (hledal místa ke spaní)