Na dotaz svých přátel a velkému ohlasu, zda budu psát svůj další cestopis, jsem se rozhodl dát na papír své další zážitky z letošního výletu neboli "road tripu" do Španělska.

Minulý rok jsem podnikl výlet na sever, kde jsme zažili hodně deštivých dnů, tak jsem navrhoval cestu na jih. Sedl jsem si k mapě a přemýšlel jakým směrem se vydat a napadlo mě nejjižnější bod Pyrenejského poloostrova. Po výpočtu přibližných kilometrů a času, který tomu můžeme věnovat jsme dohromady usoudili, že to je dost daleko na pionýry. Zvolili jsme tedy o něco silnější stroje, avšak stejně starý rok výroby. Volba byla jasná Jawa 250. Vzhledem k tomu, že jeden z účastníků Milan má již velké zkušenosti s těmito stroji. Už před dvěma lety byla expedice ITALCHO (ITálie, ALbánie, CHOrvatsko) úspěšná na těchto vyzkoušených mašinách. :)

Po naplánování trasy jsme se rozhodli navštívit kamaráda Petra za městem Barcelona, který nám nabídl zázemí a fajn ubytování na několik dnů.

Cíl cesty byl tedy Barcelona. Nechtěl jsem, ale jet stejnou cestou tam a zpět tak jsme okořenili zpáteční trasu městem Paříž.

Připravili jsme motorky, stanovili si den odjezdu, nakoupili jsme pár náhradních dílů jako jsou žárovky, svíčky, lanka, duše a mohlo se vyrazit na náš výlet.

1. den

Odjezd byl původně naplánován na pátek, avšak po malých problémech s volnem jsme odjezd naplánovali na sobotu 24.7.2015 na 8 hodin ráno. Sraz byl jako minulý rok u Stříbrného jezera v Opavě. Ondra zde byl jako první, aby něco nezameškal a ostatní přijížděli tak nějak průběžně. Jako poslední přijel Milan, který to měl nejblíž. Hodně nás překvapil větší počet lidí, kteří se s námi přišli rozloučit a podpořit nás. Po osmé hodině jsme vyrazili směr Španělsko. Moje celkem důležitá otázka - kam se vlastně jede do Španělska - vlevo či vpravo, nám vydržela hodně dlouho. Nechtěli jsme vypadat blbě, když se na první křižovatce rozjedeme každý jiným směrem, nebo začneme studovat mapu. :) První zastávka byla kvůli mě v Olomouci, kde jsem zjistil, že mi dochází benzín. Nečekal jsem, že budou všichni tak vzorní a přijedou s plnou nádrží. Pak jsme pokračovali směrem na Brno. Roman přišel s dobrou myšlenkou, zastavit se na motosrazu značky Jawa v Jedovnici u Brna. Cestou nám začalo trošku poprchávat a čekali jsme pod jakousi stříškou. Schovat se přijelo i několik dalších návštěvníků srazu. Později jsme zjistili, že střecha je tvořena děravými rošty. Po trošku delším hledání v Jedovnici jsme našli areál, plný motorek většinou značky Jawa. Roman, náš mediátor, domluvil fotografie s hlavní hvězdou dne Rudou z Ostravy. Byl to fajn chlapík, který těmto značkám motorek hodně fandí a později pozval Romana na pódium, kde s ním udělal i rozhovor. Dost lidí myslím bylo překvapeno, kam že vlastně jedeme a odjezd máme tento den. Po prohlédnutí hodně krásných motocyklů, namazání stojanu Pavlovy motorky a utření prvních mastných skvrn, jsme se rozhodli pokračovat v cestě směr rakouské hranice. Kilometry ubíhaly celkem dobře. Přejeli jsme hranice a blížili se k Alpám podél břehů Dunaje. Večer kolem 19-té hodiny nás zastavil déšť, který jsme přečkali v dřevěném přístřešku u nějakého autobazaru. Poté se tento přístřešek stal našim prvním noclehem. Našel jsem krásný kus kartonu, na který jsme roztáhli spacáky pod střechou a mohlo klidně pršet celou noc.

2. den

Ráno po vyfocení mých zakuklených kamarádu do spacáků jsme jeli dál směr alpské vrcholky hor. Kolem poledne jsme dojeli k městu Linz, kde nás plánovaně opustil jeden doprovázející motocykl s kamarádem Jirkou. Jel se s námi projet první den. Neměl ani mapu Rakouska. Ukázali jsme mu směrník Linz a doufali, že zdárně dojede podle něj přes České Budějovice domů. Další zastávku jsme měli u jezera Attersee s průzračně čistou vodou. Na dně bylo vidět bílé kamení bez jediného listu, nebo větve. Na březích je několik míst s lavečkami, kde se můžou návštěvníci posadit a posvačit jako my a nebo se vyvalit na trávu jako na pláži. Jirka neodolal a do vody skočil. Vzhledem k teplotě ale brzy vylezl. Pak jsme pokračovali přes město Salzburg, Innsbruck až za italské město Merano. Za městem se nám stratil Roman. Vrátili jsme se zpět a našli ho u jablečného sadu. Mortorka mu nejela a tak jsme vytháli balón a trochu si pinkli. Roman vyměnil svíčku a bylo po problému. Začali jsme stoupat údolím na passo Giovo (2094 m.n.m.). Překonat tento horský hřeben nás stál mnoho sil. Do té doby jsme žádný kopec nemuseli jet na dvojku. Tento vrchol jsme tak jeli skoro celý. Milanovi se skoro zastavil jeho přehřátý motor a chladil jej asi ve 3/4 kopce. Pavel s Ondrou nás pozorovali asi přes čtyři zatáčky z vrcholu hřebene. Nechtělo se jim dolů nám pomoct tak čekali až přijedeme nahoru za nimi a přitom odlehčili svá zavazadla o kus proviantu. Přepřáhli jsme tedy přívěsný vozík od Milana za moji motorku, abychom odlehčili zátěž. Rozdíl byl dost značný vzhledem k hmotnosti vozíku a věcí v něm. Nahoře jsme potkali motorkáře, který jel opačným směrem. Po krátkém rozhovoru v angličtině jsme zjistili, že je z Ukrajiny a změnili jsme jazyk na ruštinu. Cestou dolů jsme na 18 km klesli o 1500 výškových metrů. Večer nás opět zastavil déšť. Protože jsme nechtěli promoknout jako v Norsku minulý rok, hledali jsme nocleh se střechou. U cesty jsme minuli ceduli s nápisem Camp. Komplikovanou cestou jsme dojeli až k jeho závoře, ale našli jsem tam značně nekompromisní paní, která nás vykázala ven z kempu, že nemají místo. Zajeli jsme tedy do jakési průmyslové zóny, kde byl servis nákladních aut se zastřešeným průjezdem. Vzhledem k pozdní hodině jsme se tam utábořili a přihřáli si večeři v podobě "fazulí s klobásou". Z pod střechy jsme pozorovali jak kolem prší do jablečných sadů, které byly snad všude.

3. den

Ráno jsme zjistili, že spíme ve firmě kde umývají auta a kde dělají technické prohlídky. Sbalili jsme se tedy před tím než přišli všichni do práce a jeli vstříc dalšímu vrcholu alpského hřebenu. I přes výdatný noční déšť Italové zavlažovali hned od rána. Díky větru stříkala voda i na cestu a občas i na nás. Po ochutnávce pořádného stoupání jsme se vrhli na nejvyšší bod naší cesty a to Passo dello Stelvio s nadmořskou výškou 2.758 m - ráj mnoha motorkářů. Tento vrchol byl také v pořadu Top Gear, kde testovali auta. Nahoru jsme vyjížděli snad celé dopoledne. Nechali jsme párkrát schladnout rozpálené motory a dělali také hodně fotek. Současně nahoru jel také nákladní vůz s betonem a ten musel do každé zatáčky couvat, aby mohl zatočit. Cyklisti co jeli nahoru to také neměli jednoduché, ale vypadali spokojeně. Opět jsme jeli na dvojku a když už to vypadalo, že jsme nahoře, objevilo se nekonečné množství zatáček. Motorky v této výšce ztrácí na výkonu a tak jedeme stabilně na jedničku velmi pomalu. Teplota také klesla. Po nafocení fotografií z vrcholu hřebene a shlédnutí lanovky, kde jeli lyžaři, jsme vyrazili směrem dolů přes několik tunelů a kolem několika vodopádů. Přemýšleli jsme zda je lepší zahřívat brzdy nebo brzdit motorem, ale kombinací těchto možností jsme to zvládli myslím dobře. (pro nezasvěcené: 2-taktní motor nemá olejové čerpadlo tudíž není mazán při jízdě z kopce bez plynu). Pavel cestou dolů ztratil plastovou láhev s olejem, ale Milan se jí elegantně vyhnul kličkou vlevo a sebral s sebou. Byli jsme rádi, že to přežila, protože po několika přemetech, saltech a vrutech byla stále plná oleje a myslím, že by nebyli moc lidi za námi rádi, kdyby vjeli do zatáčky, kde je vylitý olej. Další cesta vedla pořád z kopce. V pozdních večerních hodinách jsme dorazili k městu Savona k moři. Udělali jsme pár fotek a hledali místo k utáboření. Už jsme se těšili, jak se ráno vyvalíme na pláži. Po již tradičním vyhození z blízkého kempu, jsme vyjeli do kopce a našli místo v olivovém sadu. Přímo u vjezdu chybělo několik stromů a zůstal tam plácek přímo pro nás a naše motorky. Hvězdy nad hlavou, moře za sebou, teplo a zvuk cikád. Takhle nějak jsme si to představovali.

4. den

Ráno jsme pokračovali Itálií kolem pobřeží do Francie. Cesta byla plná aut a kilometry vůbec neubíhaly podle našich představ. Stále se nám opakovalo rozjezd jednička, dvojka, zastavit. A stále dokola. Projížděli jsme úzkými uličkami a každá motorka trošku kouřila. Dohromady jsme za sebou nechávali slušnou kouřovou clonu. Po chvíli jsme se adaptovali na italský styl jízdy. Kličkování po dělicí čáře a stále dopředu mezi auty. První koupání u moře bylo kousek před Monakem. Vlny byly dost vysoko tak jsme si tuto přestávku dost užili. Mastná olejová skvrna z nás nebyla tak značná, jak jsme očekávali. Přece jenom naše stroje jsou mazány olejem, který tak dobře nespalují a při jízdě těsně za sebou dochází k "malému" zašpinění účastníků provozu za výfukem. :) Poté jsme jeli do Monaka, kde jsme zaparkovali přímo u mola se supermoderními jachtami. Prošli jsme se ke kasínu, kde parkují velice drahá auta hráčů kasín. Ferrari je běžné jako u nás octavie. Ukázala se zde luxusní auta všech možných značek. Šel jsem si koupit zmrzlinu, kde jsem nedával peníze prodavačce, ale do jakéhosi automatu, který mi i vrátil zpět. Po shlédnutí moderních lodí a aut jsme jeli dál kolem letiště, kde jsme viděli přes 30 malých soukromých letadel. Večer jsme se přesunovali po dálnici. Občas kolem proletěla skupinka supersportovních aut. Řekl bych, že nejeli rychle, spíš letěli moc nízko. Pavlovi na dálnici začalo vynechávat dobíjení. Jedinou možností bylo jet s parkovačkou a jelikož se setmělo, byl to velký adrenalinový zážitek. Na nádrži měl tablet a všechny měl vyvést z dálnice na správném výjezdu, proto ho nikdo nepředjel a tak jel místy skoro po hmatu. Hned po sjezdu z dálnice se ujal vedení Jirka. Rozjel nás na červenou a ještě do protisměru na kruháči. Projíždějící auto zastavilo, takže jsme měli volný průjezd. Myslím, že je dobré hledat co nejkratší cestu, ale toto mi už připadlo moc. Po několika kilometrech jsme zastavili na malém parkovišti pod lampou, hned vedle parčíku nad městem. Kontakt relé se úplně vyškvařil a ani po očištění nespínal. Vytáhli jsme tedy náhradní zapalovaní. Ze tří kusů, bylo funkční jen jedno. Když jsme ho vyměnili a vyzkoušeli, lehli jsme si na trávu v parku hned za živým plotem. Roman během opravy usnul už na parkovišti. Mezi tím jsme přeparkovali a postavili stany. Kolem projíždějící motorkáři si mysleli, že se Romanovi něco stalo a tak se vrátil Romana zachraňovat. Po probuzení se lekl, že jsme mu ujeli a chtěl nás dohnat, ale pak ho Pavel zastavil.

5. den

Ráno jsme se sbalili a cestou hledali něco k jídlu. Už jsme měli obchod na dosah, když Romanovi zastavila motorka. Vyměnil si pojistku, ale za chvíli přepálil i druhou. Pavlovi v tu chvíli prasklo lanko spojky. Vyzkoušel si řazení bez spojky pomocí automatu, což sice funguje, ale obsluze takového stroje brzy upadne noha, a to způsobí ještě větší problém. Museli jsme tedy zastavit k drobnému servisu. Roman našel vypadlý drát klaksonu, který způsoboval zkrat. Během chvilky jsme zase jeli. Naše další cesta byla naplánována kolem jezera Etang de Berre u města Aix de Provence. Slunce pálilo a my se těšili na odpolední zastávku u vody s koupáním. Nakonec se nikdo nekoupal. Voda byla jako bahno. Všude byly vyšlapané chodníčky a prázdné parkoviště. Zastavili jsme a představili si, jaké by to mohlo být. Pavel přišel s nápadem zastavi se na druhé straně, kde byl podle mapy kemp, ale všichni měli po náladě a koupání už nikoho nezajímalo. Vydali jsme se dál kolem pobřeží směr španělské hranice. Zastavili jsme i ve vinici a ochutnali dozrávající víno. Večer jsme dorazili do francouzského přístavu Séte. Projeli jsme rozlehlou průmyslovou zónou a kolem obytné čtvrti. Nikde se nic nehýbalo a nepotkali jsme ani žádné lidi. Bylo to dost strašidelné, jako v nějakém hororu. U pláže už to vypadalo jinak. Bary ještě žily. Povečeřeli jsme přímo na pláži a těšili se na ranní koupání se sprchou. Stany jsme si postavili hned u velké, písečné pláže, která se nám moc líbila.

6. den

Ráno bylo chladno a silný vítr pocit chladu ještě zesiloval. Na koupání neměl nikdo ani pomyšlení. Navlékli jsme na sebe teplé oblečení, bez řečí vše sbalili a odjeli za sluncem na jih. Projížděli jsme kolem obrovských zábavních parků, které byly taky prázdné. Kolem poledne jsme se rozhodli zastavit a odpočinout si u stánku hned vedle cesty a nakoupit nějaké ovoce. Stánek byl v protisměru, takže jsme objeli kruhový objezd a vrátili se zpět na stejnou cestu. To ale Romanovi jedoucímu na konci skupiny uniklo. Obkroužil dvě kolečka a zkusil jeden směr. Přes vysoký ostrůvek jsme ani my neviděli který. Přišlo nám to velice zábavné, než jsem Pavlovi řekl, že mám Romanův telefon a asi ho už nikdy nenajdeme. Tuto informaci jsme si nechali jen pro sebe abychom nezkazili dobrou zábavu. Po nákupu jsme vyjeli a Romana opravdu na našem směru nenašli. Rozdělili jsme se a začala pátrací akce. První skupina jela zpět na kruháč, Já a Pavel jsme jeli na benzínku na druhé straně města. Pro odlehčení situace mi ještě došel benzín, ale pumpa už nebyla daleko. Chytil jsem se Pavla za rameno a nechal se táhnout. Málem jsem si utrhl ruku a Pavlovi vykloubil rameno, ale dotáhl mě. Roman mezi tím dorazil zpět na původní kruháč a společně s druhou skupinou až k benzíně. Od té doby se nám už nikdy neztratil. Po 15-té hodině jsme za lehkého poprchávání začali překonávat horský průsmyk se španělskou hranicí. Klikatou cestou se táhla několikakilometrová kolona. Předjížděli jsme ji zleva i zprava až k samotným hranicím Španělska. Udělali jsme pár fotek a fičeli dál. U cesty nás zaujal zapadlý bar, kde jsme si vybrali na ne příliš moderním jídelním lístku jídlo. Jelikož jsme neuměli Španělsky a stará mama jak jsme přezdívali obsluhu, uměla jen Španělsky a to dost divně, vybrali jsme podle obrázků, které asi malovali děti z místní školky. Sice jsme po společné poradě poznali, co na obrázcích je, ale stará mama určitě ne. Začala nám nosit úplně jiné jídla a pořád něco říkala a smála se u toho. Pavel na vše odpovídal pouze „si“ a čekali jsme čím nás překvapí. Díky tomu natřela rajčata, která Pavel k smrti nesnáší, na všechno pečivo. Tečkou byl kečup a hořčice asi rok prošlá, přesto chutnala pořád stejně. Moc jsme ji poděkovali a mávající jsme ji opustili směr Bacelona. Začali se objevovat do té doby nevídané vepříny, kde chovají prasata speciálně pro jejich "chamon". Projeli jsme riviéru Costa brava, dali jsme si tam obvyklou kávičku a croasant. Před pár lety to bylo poklidné městečko, teď tam jezdil vláček a po chodníku se málem nedalo ani projít. Na večer jsme přijeli do Barcelony. Roman zde domluvil nocleh u kamaráda Ondry, který byl hodně ochotný a moc bych mu chtěl poděkovat. Bylo to u něho super. Zaparkovali jsme motorky v garáži, naskákali jsme do jeho Land Roveru a jeli do plážového baru u letiště. Cestou jsme zjistili, že Ondra pracuje na letišti jako sokolník. Hlídá, aby na přistávající ploše nebyli ptáci a další zvířata, případně odchytává to co uteče, psy, kočky, ale i koně, nebo pět opic. Nutno dodat, že chytili pouze dvě. V baru vytáhli tolik židlí a stolů, kolik bylo hostů a usadili je do písku. Ondra objednal degustační porce snad celého jídelního lístku a tak jsme mohli ochutnat spousty místních jídel, včetně mořských plodů. Pozval nás domů a ukázal nám, jak se mu už 12 let žije v Barceloně. Noc jsme strávili u něho doma s jeho dravcem v jednom pokoji. Káně bylo v noci hodné až když se zhaslo. Jinak si nás prohlíželo, že by si nás dalo k večeři.

7. den

Další den nás Ondra všechny i s jeho synem Hugem a kánětem naložil do auta a jelo se na výlet do stájí Hipica Can Raphael, kde má svého koně. Byl to největší kůň co tam měli. Chtěl, abychom se projeli, ale nenašli jsme odvahu. Není se čemu divit, vždyť nemá brzdy. Také tam bylo divoké prase schované pod obrovským kaktusem. Říkali mu Baicon a po chvíli si nás přišel i očuchat. Sežral vše co jsme mu dali a vypadalo to, že sežere i nás. Na kaktusu rostly nějaké plody. Údajně jsou hodně osvěžující, ale kvůli malinkatých ostnů je nikdo nechtěl. Pak nám Ondra ukázal svou chovnou stanici se sokoly, o které se stará. Chová dokonce i vzácné bílé sokoly. Mladé prodává většinou do Dubaie. Po občerstvení jsme si vzali své motorky a jeli na místní pláž hned vedle letiště. Letadla, které z letiště v Barceloně startují, vzlétaly každé 3 minuty. Okoupali jsme se ve vlnách, pinkli si s míčem a jeli do města Salomó asi 100 km na jih. Projeli jsme mnoho olivových sadů až do malého, útulného městečka s úzkými uličkami. Ze všech stran je cítit přátelská atmosféra. Všichni jsme se konečně osprchovali u našeho kamaráda Petra, který nás královsky pohostil. Někteří z nás šli spát až při ranním rozbřesku. Musím potvrdit, že ovoci se ve Španělsku daří a když ho tam přijede Čech nechat zkvasit a vypálit, je to asi nejlepší kombinace.

8. den

V další polovině našeho výletu nás vzal Petr autem na pláž ke městu Tarragona. Pláž byla hezká, písčitá, z jedné strany lemovaná skalami. Kolem pláže bylo několik stánku se suvenýry a různými olivami, sýry, salámy, hračkami a podobně. Španělé údajně pořád něco slaví. Také zrovna probíhaly oslavy snad začátku srpna. Sjíždí se různé týmy z okolí a soutěží ve stavění věží z lidí. Základnu tvoří snad 30 podpíračů a po nich šplhají další na jejich ramena a po nich další a další a na konci je malé dítě, nebo dvě, které musí vylézt až na samotný vrchol. Když jsme to viděli z blízka, tak nám tuhla krev v žilách. Každou chvíli jsme čekali, že jeden nevydrží a celá věž se zřítí. Tyto slavnosti patří ke zdejší kultuře a jsou velkou atrakcí městečka La Mora. Zaparkovaná sanitka naznačovala, že se nejedná o bezpečnou zábavu. Na večeři nás Petr se svou manželkou Renátou vzal do restaurace jménem Oki Wok. Zajímavostí této čínské restaurace je to, že se zaplatí vstupné ve výši asi 13 Eur a dále se může konzumovat jídlo v jakémkoliv množství. Bylo opravdu z čeho vybírat. Navíc si mohl každý vybrat kus masa, ryby, nebo různé mořské plody a kuchaři mu je připravili přímo před jeho očima. Restaurace tohoto druhu jsou ve Španělsku časté a mnohdy jsou i levnější. Záleží vždy na velikosti jejich nabídky. Někteří z nás spořádali i 7 talířů, jiní zase měli 3 porce ovoce se šlehačkou. Ondra ukázal svou zručnost, když dokázal na každou svou misku dostat až neuvěřitelné množství šlehačky. Na závěr jsme se vrátili do Soloma na pivo. Zahrádka měla polskou obsluhu a večerní život zdaleka nekončil. V jednu hodinu ráno bylo normální, když děti dováděli na dětském hřišti a na náměstíčku probíhal koncert pro seniory v plném proudu. Život u moře se časem vůbec neřídí. To bylo natolik nakažlivé, že jsme si v jednu ráno začali dělat drobný servis na motorkách v podobě seřízení, promazání a předběžně jsme se sbalili.

9. den

V neděli ráno po skvělé snídani jsme vyrazili směr sever: Andorra, Paříž - domů. Jeli jsme vnitrozemím, které bylo vyprahlé a sem tam bylo políčko s olivami. Pěstují je zase trochu jinak než v Italii. Pod stromy je půda zoraná a staré stromy jsou zhora ostříhané, takže zelené části na nich visí a vypadají jako naše vrby. Na horizontu se objevili kopce a za chvíli jsme se protahovali údolím do samostatného státu Andory. Na hranicích nás ani nezastavili, což nám udělalo radost, protože si Jirka s sebou nevzal pas a nevěděli jsme, jestli můžeme věřit webu, že pas nepotřebujeme. Ve hlavním městě Andorry jsme udělali malou přestávku na oběd a procházku. Je to moc hezké město v údolí mezi horama i když je vyhlášeno dobrými cenami díky úspoře na dani, pohybují se ceny v podobné výši jako u nás. Přesto jsou tady autosalony mnoha značek a všemožné butiky. Uličky jsou úzké a domy šplhají po strmých svazích vysokých hor. Po obědě a kafíčku (dal jsem si špagety za 12 euro) jsme pokračovali směr Paříž. Na konci Andorry jsme zvolili cestu menšího odporu a zaplatili si 3 kilometrový tunel za 4 eura. Bylo to lepší než se šplhat do dalších kopců. I tak jsme byli už dva kilometry nad mořem. V tunelu byla taková zima, až jsme se všichni rozklepali. Milan a Ondra si oblékli jen tričko s krátký rukávem. Ti se už zimou ani neklepali. Bohužel v tunelu nesměli zastavit a tak měli opravdu silný, mrazivý zážitek. Po dlouhém sjezdu jsme pokračovali směr Paříž a Eiffelova věž. Nocleh jsme začali hledat až po setmění a to se hledá špatně. Během jedné zastávky a marného hledání jsme nebudili asi strach, protože z jednoho domu vylezla starší paní a začala se s námi bavit. Poradila nám břehy rybníka asi kilometr vzdáleného. Na druhé straně travnaté pláže stanovala partička teenagerů. Zpívali si francouzký rap. Drsný rap ve francouštině zní směšně jako polské nadávky. Kolem půlnoci jsme zalehli asi 50 km za městem Toulouse.

10. den

Cílem dalšího dne bylo dojet co nejblíže k Paříži a najít místo kde přespat. Horko bylo neskutečné, na dálnici ukazoval teploměr 42 stupňů. Pekli jsme se jako v troubě. Chvílemi jsme váhali, jestli se před horkem nechránit nějakým oblečením stejně jako před zimou. Horky vzduch chvílemi pálil jako v sauně. Kilometry nám utíkali a z původní vzdálenosti Paříž 460 km bylo během chvilky 180. Sjeli jsme z dálnice a projížděli městečky a vesnicemi. Některé byly doslova obležené karavany. Už jsme si představovali, že na takovém místě budeme nocovat, ale pořád ještě zbývalo dost kilometrů. Před desátou jsme začali hledat camp abychom přijeli do Paříže v lidské podobě. Od chvíle našeho hledání jsme už žádný nenašli. Ve vzdálenosti zhruba 100 km před Paříží začíná rozlehlá průmyslová zóna plná zápachu, kouřů, hluku velkých fabrik a provozu. V mapách jsme hledali nějaký rybník, ale i ten byl oplocený a hned vedle nějaké chemičky. Odbočili jsme z hlavního tahu a za vesnicí byl malý lesík. Za lesíkem jsme si našli hezké, klidné místo. Nechtělo se nám na noc dávat druhou plachtu na stan. Lehli jsme si jen pod moskytiéry a usínali pod hvězdami. Jako první se vzbudil Roman. Prší! Pár kapek spadlo, ale pak už nic. V dáli se blýskalo a hnaly se mraky, ale šli jiným směrem. Zase nám to hezky vyšlo. Asi za hodinu začalo pršet a to pořádně. Než jsme stihli vytáhnout plachtu, měl jsem záda durch mokré, spacák to taky odskákal. Milana s Jirkou jsme musel vzbudit a neochotně se zvedali, jako by nespadla žádná kapka. Nejvíc v klidu byl Ondra. Chvíli se nechal přemlouvat, jinak by to vůbec neřešil.

11. den

Ráno bylo zajímavější než večer či noc. Balíme stany a koukám na nedalekou cestu a říkám: "Hele, policajti". Milan dodal: "A ty vole, jedou k nám". Nejdřív to vypadalo jako legrace, když se vynořili asi tři metry od nás. Dva mládenci s dodávkou, jako by nás chtěli všechny odvést se moc nesmáli. Na otázku odkud jsme Pavel odpověděl, že „from Sýria“. Dokonce ani to je nerozesmálo. Hned jsme museli vytáhnout passy. Uklidnilo je, že tam nebudeme kempovat více dní i když vypadali, že ještě jednu noc by skousli. Po jejich odjezdu přijel místní obyvatel, zřejmě uklidněný občan, který vše pravděpodobně ohlásil. K Eiffelovce nám zbývalo 91 km a tak jsme hned vyrazili. Po 12-té hodině jsme dorazili do Paříže a zaparkovali přímo pod Eiffelovou věží. Pavel, který to tam trošku zná, nám ukázal 2 hodinovou frontu na výtah a šel hlídat motorky s Ondrou. Já, Milan a Roman jsme si frontu vystáli a během toho koukám na pokladu jak tam strkají papír kde je napsáno, že věž je v nejvyšším patře uzavřena. Nevím proč, ale bylo to tak. Vytáhli jsme se výtahem tedy "pouze" do 2 patra věže a prohlídli si Paříž. (je zajímavé, že tam není ani jedna červená střecha) Po prohlídce věže jsme se setkali k kamarádkou Terezkou. Pracuje tam a provedla nás městem. Chtěl jsem vidět pár památek a Vítězný oblouk. Usoudili jsme, že lepší bude dojet tam metrem než se proplétat hustým provozem na motorkách. Opět jsme zaplatili vstupné na tuto krásnou památku, které bylo dražší než Eiffelovka, ale co by člověk neudělal pro krásný výhled na Paříž. Prošli jsme si slavnou ulici Champs – Elyses, kolem slavného Obelisku až k muzeu Louvre. Všude bylo hodně drahých obchodů všech známých značek. Poté jsme jeli zpět metrem k motorkám a udělali pár dalších fotek. Rozloučili jsme se s Terezkou a při západu slunce jeli za Paříž hledat další nocleh. Našli jsme kemp s kavárnou, bazénem, barem a hezkýma sociálkama. Zprvu nás nechtěli ubytovat. Pak se ale našel člověk, který svolil k noclehu na jednu noc. Jirkovu konverzaci v angličtině přerušila otázka: "a ty jesteš čech? ja som z Polskej". Ceníková cena noclehu odpovídala slušnému hotelu za téměř 30 Eur na osobu. Domluvili jsme si takzvanou smluvní tajnou cenu za 3 stany, 5 lidí a 5 motorek. Tuto cenu jsme slíbili, že nikomu neřekneme. Utábořili jsme se hned za bazénem a povečeřeli ještě ze zásob fazulu s párkom.

12. den

Než jsme ráno vstali, měl už Pavel odplaváno a popíjel ranní kávu u bazénu. Někteří se na chvíli přidali a pak jsme se sbalili. Jelikož jsme si předchozí večer neobjednali pečivo, museli jsme na snídani jinam. Projížděli jsme spoustou starých a zachovalých vesnic i městeček. Některé měly svůj styl, který se táhl celou vesnicí. Jedna měla železnou výzdobu s velkými železnými pastelkami u vjezdu, železným stromem i s čápem uprostřed a železnými květinami na konci. Jinde bylo zase všechno z cihel, nebo jen dva cihlové pásy táhnoucí se všemi domy přes celou vesnici. U města Verdun jsme navštívili památník 1. světové války. V polích se tyčili bílé kříže na památku padlých vojáků v zákopech. Kříže umisťovali ke vstupům do podzemí, kde zůstala spousta vojáků na vždy pohřbena. Potkali jsme také další fanoušky cestování, kteří si opsali naše stránky z motorek a než se s námi začali bavit, už měli vše přečtené. Jeden takový se s námi i vyfotil. Po přechodu francouzsko-německého hraničního přechodu Saarbrucken jsme jeli po dálnici, když se najednou Roman ztratil. Zastavili jsme na krajici zrovna v místě, kde nebyl žádný odstavný pruh. Roman se po chvíli znovu rozjel a po pár set metrech jsme sjeli. Z vyprávění se motor zastavil. Vypadalo to na záděr, ale při pohodové jízdě a optimální teplotě to je nezvyklé. Motor zase jeli i když řinčel a tak jsme se rozhodli jet dokud to půjde. Večeři jsme si dali v asijském bistru menu numer 23 a pekingskou polévku. Čínský kuchař má rodinu v Kutné Hoře a když mluvil, vždy se postavil do pozoru a přikyvoval hlavou jako voják v japonském filmu. Už jsme cítili, že se blížíme domů. Vyjeli jsme za město na vysoký kopec a utábořili se na parkovišti pro návštěvníky lesa a blízké cyklistické stezky. Byl tam klid a údolí jako na dlani. Nebe bylo vymetené a plné hvězd. A do té idýlky se ozval ohromující rámus, který se přibližoval. Netušil jsem co se děje dokud se nám nad hlavami nevynořilo přistávající dopravní letadlo. Prolétlo kousek nad námi a ztratilo se za obzorem protějšího kopce, kde bylo letiště. A to bylo jediné letadlo, které jsme tam potkali.

13. den

Tento den byl pro Romana poněkud špatný. Jeho motor se rozhodl vydávat hodně zvláštní zvuky. Během jízdy po dálnici mu začal zase stávkovat v podobě ztráty výkonu. Pro případ dalšího záděru jsem se rozhodli pro jízdu mimo dálnice, kde není náhlé zastavení tak nebezpečné. Německé dálnice totiž v mnoha místech postrádají krajnice a tak by Roman zůstal stát na krajní čáře. V takovém místě by neměl ani zastavit, natož tam něco opravovat. Vedlejší cesty byly často zdlouhavé. Museli jsme se tedy podívat do motoru, zjistit co se mu nelíbí. Vypadlá závlačka se mlela mezi místem a válcem. Místo, které musí být perfektně utěsněné rozedíral ocelový drát. Vytáhli jsme ji ven a přebytečný materiál obrousily. Doma bychom takový motor znovu neskládali, ale tady už nebylo co pokazit. Každý kilometr směrem k domovu byl výhrou. Doufali jsme, že to vydrží alespoň do Česka. Po složení motor stále zněl jako dieselová lokomotiva. U města Sinsheim jsme navštívili muzeum dopravních prostředků. Byli zde k vidění různé exponáty jako jsou motorky, auta, lodní motory, závodní formule, lokomotivy, i letadla zvané Concord. Měli jsme na prohlídku asi 2 hodiny. To jsme ještě netušili, že tam toho bude k vidění tolik. Na prohlídku by to chtělo celý den. Některé exponáty jsme museli zcela vypustit, kolem jiných jsme jen proběhli. Večer v 18 hodin muzeum zavřeli a my jsme pokračovali dál. Nocleh jsme tuto noc hledali těžce. Po několika marných pokusech jsme našli v GPS nějakou vodní plochu. Dostávali jsme se tam prašnou cestou přes zemědělské družstvo, kolem traktoru doprava. Dojeli jsme až k chovnému rybníku u města Nurnberg. Zhruba po hodině přijelo auto asi s majitelem. Uklidnili jsme ho, že po nás nezůstane žádný nepořádek a ráno budeme pryč. Popřál nám šťastnou cestu a odjel.

14. den

V Německu jsme ještě stačili nakoupit levné gumové medvídky, potom jsme hranice překročili u vesnice Lísková na Domažlicku. Ihned jsme vzali své mobilní telefony útokem a volali domů a koukali na internet. Romanův motor mlátil už jako kombajn když mlátí obilí. Každou chvíli jsme čekali, že se zastaví a nebo dokáže nemožné. Vlastně to už dokazoval každou další otáčkou. Přesto jsme pokračovali podél hranic k Třeboni, kde jsme si oblíbili restauraci s rybími specialitami. Po té jsme si našli ubytování v campu Třeboň u našeho největšího rybníku Svět. Voda vypadala jako zelené bahno a nikdo se nekoupal. Museli jsme se spokojit se sprchami kempu. Milan s Ondrou se dohodli na budíčku kolem šesté a rychlé jízdě domů. Zbytek se rozhodl pokračovat pohodovým tempem.

15. den

Ondra s Milanem se vypařili aniž bychom si toho všimli. Přetlačili jsme motorky k zahrádce a vydatně posnídali. Vedle motorek zůstala dvě parkovací místa volná, přesto na bližším zaparkoval majitel kempu a při vystupování z auta si dal záležet aby dveřmi svého otřískaného tranzitu otřískal i jednu z našich motorek. Povedl se mu pěkný šrám na předním blatníku a masce. Místo omluvy řekl jen, že máme být rádi, že nám je neshodil. 7 zemí jsme projeli a na největšího blba narazíme doma. V tomto kempu už mě nikdo neuvidí. S radostí jsme kemp opustili a vyrazili k Brnu a domů. Roman opět zadřel a motor přidal na hlučnosti. S Pavlem si vyměnil motorky a dlouho na ní nevydržel. Motorka neměla výkon a strašlivě řínčela. Po několikakilometrovém utrpení se motor rozhodl definitivně zastavit u města Kralice nad Oslavou. Už jsme ho nerozhýbali. Roman si zařídil odvoz a my jsme zde již byli zbyteční a jeli jsme tedy bez něj. Najednou jsme to hnali mnohem rychleji než celé dny dříve. Další zpestření naší cesty bylo u Vyškova, kde na nás čekal kamarád Tomáš, který nám přijel naproti z Opavy. Jeli jsme kolem dálnice a rozestavěný kruhový objezd jsme projeli přímo přes staveniště. Na nějaké objížďky jsme už neměli náladu. Domů jsme přijeli kolem 18-té hodiny, kde nás už všichni čekali. Roamn na vozíku a kolem půlnoci.

Děkuji všem za podporu a také těm, co ukazovali palce nahoru.

účastníci:	Pavel Dobřecký, Milan Fusko, Roman Kořistka, Ondřej Plaček, Jiří Zimola
motocykly:	3x Jawa 250-559, 1x Jawa 250-634, 1x Jawa 350 a dva vozíky Pav 40
autoři cestopisu:	Jiří Zimola a Pavel Dobřecký – proto není místy zřejmé, kdo jej vypráví.
fotoalbum:	jirizimola.rajce.net
facebook:	dobrodruzi na jawách
web:	www.zikado.cz/jawa