Letošní expedice nás vytáhla z pohodlí domova a všech vymožeností na západ Evropy - na britské ostrovy. Hodně cestovatelů jezdí na jih nebo na východ Evropy, tak my jsme zvolili cestu, kde z nás nikdo ještě nebyl a jeli jsme se kouknout, jak se jezdí po levé straně silnice. Původně jsem chtěl jet pouze do Anglie, ale nakonec z toho vznikla trasa, která nás všechny tři provedla západním pobřežím Irska a dalších států britského společenství.

Počáteční plán byl jasný... směr západ

1. den

Vyrazili jsme 3 stroje v pátek odpoledne po klasickém rozloučení v Opavě. První cíl byl sběrné suroviny. (zní to strašně- ja vím). Tam jsme přijeli si zvážit své těžké motorky. Po příjezdu jsme vzbudili celkem pozornost majitele, který začal ihned smlouvat se zvýšenou cenou za železo. Moje jawa 250 s přívěsem Pav měla v plné výzbroji úctihodných 240kg (samozřejmě, že beze mě). Se ani nedivím, že to nebrzdilo.

Na slavností odjezd se přijela na nás podívat již tradičně rodina, kamarádi a fanoušci našich fejsbukových stránek. Sešlo se nás tam pár desítek lidí i když Opava spíše žila nedalekým fotbalovým zápasem.

V 16 hodin jsme vyrazili tedy směr západ s rachotem motorek, které jely s námi nás doprovodit. Postupně však tyto stroje "odpadávaly" a končily máváním a zvednutým palcem nahoru. Možná to bylo způsobeno tím obrovským oblakem dýmu z výfuků za námi, a kdo by chtěl mít zaolejovanou motorku jako my. Někdo dojel do první vesnice, jiní nás doprovodili do prvního většího města, no a ti nejvytrvalejší s námi jeli až do Uničova. Odtamtud jsme již pokračovali sami až někde k Vysokému mýtu. Byla před námi cesta bez jakéhokoliv doprovodného vozidla bezmála 6.000 km

2. den

Již tento den jsme si nemysleli, že zmokneme, ale opak byl pravdou. Už za Prahou nás potkal první pořádný slejvák, který by nám až tak nevadil. Jenže na cestách se udělaly takové kaluže, které se staly osudné pro Romana. Kuba to řekl výstižně když vykládal jak se Roman doslova ztratil ve vodě. Při objíždění takové asi 20cm hluboké vody, kolem něj projela bílá dodávka. Roman na sobě tím pádem měl pouze jedno suché místo, a to bylo na hlavě pod helmou. Asi po dvaceti sedmi sprostých slovech a převlečení se do suchého, jsme mohli pokračovat směr Aš. Tam Kuba poprvé neodhadnul šířku své motorky když jsme jeli kousek po chodníku. Ozvalo se cink a boční kufr motorky byl pokřtěn prvním šrámem o nějakou značku, která se za ním roztočila kolem své osy. Hraniční přechod u Aše jsme projeli po nějaké docela úzké cyklostezce. Důležitá věc nálepku nalepit jako na všech hranicích a vstříc Německu. Kdyby jste jeli tedy někdy přes Aš, tak hledejte naši nálepku na ceduli.

3. den

Celkem nudnou cestu v Německu nám zpestřil jeden starší nadšenec Jawy. Při tankování se k nám přijel podívat na čem jsme to vlastně přijeli. Jeho nadšení a radost, že se jedná o Jawu jsem dlouho neviděl. Chytal se na hlavu, že to není možné, tak daleko od domova, že nám to jede, že nám vše funguje. Poté jsme podle jeho slov museli jet s ním domů. Tam vytlačil svou Jawu z garáže. Pobíhal kolem fotil si nás pro jeho přátelé, kteří mu to prý nebudou věřit. Následovala cesta přes celé Německo až ke městu Aachen. Tam jsme našli krásnou louku na spaní, kterou vlastně hledáme každý večer na spaní a někdy to i vyjde. Dokonce jsme našli i želvu. Lezla si spokojeně vedle našich stanů. Dodnes nevíme zda ji tam někdo zapomněl nebo co tam vlastně dělala.

4. den

Čtvrtý den na cestě jsme navštívili naši další plánovanou zastávku. Tím bylo hraniční trojmezí Německo, Holandsko, Belgie. Mě osobně to tam připadalo jako v nějakém zábavním parku. Všude plno restaurací, prolézaček pro děti, kaváren, parkovišť, bludiště. U chodníku člověk s flašinetem, kterého jsem si vyfotil a nezaplatil mu se na mě moc nesmál. Nechyběla tam ani rozhledna. Samotné trojmezí nám všem připadalo, že vlastně ani ty lidi kolem moc nezajímá. Když jsme tak seděli na lavičce a koukali jak se lidi fotí u nějakého kamene tak jsme později zjistili, že se tam nachází nejvyšší bod Holandska. Tento bod má pouze 322,5 metru nad mořem.

Následovala cesta Belgií směr Brusel. Cesty v Belgii byly asi nejvíc rozbité za celou dobu našeho výletu. Výhoda cestování byla v tom,že jsme mohli jet svých stálých 70km/h, protože tam se touto povolenou rychlostí projíždí i města a vesnice. Večer kolem 18 hodin jsme se dostali do hlavního města a tam jsme zaparkovali u slavné stavby. Atomium je stavba tvořena devíti velkými koulemi o průměru 18 metrů upořádaných do tvaru krychle. Je z roku 1958 a je vysoká přes sto metrů. Pár fotek jsme nafotili, s pár lidma si "pokecali" a jeli jsme za město hledat nějakou pěknou louku na nocleh. Naše představa pěkné louky se sice změnila na zapadlou cestu někde v lese.

5. den

Konečně moře. Přijeli jsme k moři do vlastně už francouzského města Dunkerque, které se proslavilo hlavně bitvou v druhé světové válce v roce 1940. My jsme hlavně chtěli vidět moře a pláž. Ta byla hodně široká díky přílivu a odlivu. Písku a mušliček bylo dost a dost. Po malém osprchování na malém parkovišti u informačního kiosku jsme jeli do Calais koupit si lístek na loď. Ta s námi odjela přes lamanšký průliv (ve svém nejužším místě jen 34km) směr Anglie. Ta nás přivítala asi jako každého, který již na tomto trajektu jel a to tzv. bílými doverskými útesy. Tvoří je čistá křída tak jsou opravdu bílé. Na druhém břehu jsme tušili co nás čeká, ale první metry byly plné smíchu. Jízda po levé straně a kruhové objezdy, které se točí opačně no to by měl zažít každý. První dvě hodiny jsem jen koukal kolem sebe na všechny strany, snažil se předvídat komu a z jaké strany dát přednost. Pak jsem našel i své zpětné zrcátko, kde jsem mohl zase pozorovat kdo mě předjíždí. Dojmů bylo hodně.

Na první benzince k nám přišla asi 100 kilová dáma (jak jinak než s hamburgrem a colou), která nám řekla, abychom si dali pozor na anglické řidiče, že jsou idioti. Ani se nedivím, když jezdí po špatné straně. Večer jsme hledali nějakou pěknou louku na nocleh. ALE...

6. den

Našli jsme jen slepou lesní cestu, kde nás ráno vzbudil dřevorubec, který ráno v 7 hodin nastartoval pilu a začal nám kousek od stanu kácet stromy. Nijak jsme mu nevadili, ale spát se už fakt nedalo. Zbývalo nám jen sbalit stan a jet dál. Když jsem ale vyjel z lesní cesty na asfaltku, tak se koukám do zrcátka a jedna motorka za mnou chyběla. Byl to Kuba, který z nás jediný jel po správné levé straně. Já jsem ráno na všechno zapomněl a jel si po své pravé straně (no stane se no). Tak jsme to sjednotili a přejel jsem taky vlevo. :) Stejně jsem si připadal, že vlevo jedu po špatné straně.

Nedaleký Londýn nás přivítal svým tunelem z roku 1897 pod řekou Temží. Hodně hustým provozem jsme se proplétali mezi auty až na slavný most - Tower bridge, lešením zakrytý Bigben, velitelství metropolitní policie Scotland yard, Westmintsterské opatství s hooodně dlouhou frontou na vstupenky. Po dlouhém odjezdu z Londýna jsme nabrali směr sever Anglie. Na spaní se nám konečně podařilo najít krásnou louku se západem slunce. No kráása.

7. den

Počasí nám přálo tak jsme projížděli krásné malé vesničky s kamennými domy až do nejstaršího národního parku Anglie zvaný Peak district national park. Kopce tímto parkem byly hodně prudké. Našli jsme zde značky stoupání, kde bylo běžné 17 %. Jeden úsek byl dokonce 25%. Tam jsme již opravdu brzdili vším co šlo. Motor, přední brzda, zadní brzda, levá bota, pravá bota, oči. Kuba chtěl projet i brod, ale projel jen půlku potoku. Druhou půlku brodu doklouzal po zadku ve vodě s motorkou, kterou měl stále před sebou ležící na boku.

Ustlali jsme si přímo u hlavní cesty v krásném údolí u malého potůčku. Pak to přišlo.

8. den

Jak jsem již napsal: "pak to přišlo". Takový ranní deštíček se proměnil v naprostou průtrž mračen. Ráno jsem přemýšlel ve stanu zda nás ten potok neodnese. Nicméně mi nezbývalo nic jiného než vylézt ze stanu pouze ve trenýrkách. Nechtěl jsem mít celý den mokré tričko kvůli pár minutám v dešti. Pořádně si předtím rozmyslet priority co udělat nejdřív a co posbírat na motorce. Vzít nepromok, vzít ručník, kouknout na potok a rychle zpět do stanu. Tam se utřít, naskládat na sebe všechny vrstvy oblečení, helmu a šup do deště všem ostatním pomoct podat jejich oblečení. Tato zkušenost nás naučila si po zbytek výpravy brát vždy nepromokavou kombinézu do stanu. Člověk nikdy neví kdy začne v noci pršet a pak to nestojí za to. Tancovat v dešti v trenýrkách kolem stanu, připomínám, že ve 12ti stupních Celsia. Pod našim stanem protékal proud vody a ani se nedivím, že Roman naši podlahu označil za "plovoucí". Měl pravdu, plavali jsme hezky. I nedaleký potůček se změnil v řeku. Všudepřítomné cedule s nápisem: "risk of fire" (nebezpečí ohně) vzbuzovaly úsměv a zbytečnost. Po projetí hranice se Skotskem se počasí nezměnilo. Pršelo a pršelo. Pršelo nám i když jsme kupovali lístky venku v nějaké budce na trajekt do Irska. Dodnes to nechalo stopy na cestovním pasu Romana, který spíš připomíná posmrkaný kapesník. Ještě večer ani nevíme jak, ale stihli jsme loď z Anglie do severního Irska. Tam jsme si postavili stany přímo na molu u moře.

9. den

Ráno nám vůbec nevadili lidi co vedle nás venčili psa nebo jenom se přišli podívat co to tam vlastně stojí za dva stany a tři motorky. Sbalili jsme opět mokrý stan a jeli do města Balintoy, kde mají na pobřeží lanový most. Tato atrakce je 20metrů dlouhá je oblíbenou turistickou atrakcí, které navštívilo loni bezmála půl milionu lidí. Počasí nám dopřálo krásné fotky z tohoto místa a další "suché" kilometry po západním pobřeží. Zastávka a nálepka u hranice s Irskem samozřejmě proběhla. Tam si Roman vyždímal ponožky a zjistil, že asfalt je i po dešti krásně teplý. Tak jsme si postavili stan na asfalt přímo vedle supermarketu. Naštěstí byla sobota a manažerovi marketu, který večer zamykal obchod, to vůbec

10. den

V noci samozřejmě pršelo na co jsme si už zvykli. I mokry stan se lépe strkal do obalu. Jen z něj tekla stále voda. Pěkný výhled se nám tento den naskytl z dalšího našeho cíle v Irsku. Byly to Moherské útesy na západě pobřeží. Jsou asi 8 km dlouhé a kolmě spadají přes 200 metrovou výškou do Atlantského oceánu. Je to jedno z nejnavštěvovanějších míst v Irsku, mají zde podzemní informační centrum, kino, obchody se suvenýry a taky mnoho turistů, autobusů a potřebujete zde taky hodně peněz. :)

Malým trajektem jsme překonali asi 3 km záliv a pokračovali na jih Irska do národního parku Killarney. Spaní bylo tentokrát za kupkou hnoje u nějakého domu, který jako jediný měl otevřenou závoru u pole za domem. Bylo těžké hledat, ale našli jsme. Dlouholeté cestovatele nemůže nic překvapit.

11. den

Náš poslední den Irsku jsme prožili také návštěvou muzea starých aut a motorek. Přivítal nás už na parkovišti asi 80-ti letý děda o hůlce, který nám řekl, že jak slyšel zvuk dvoutaktu, tak musel se přijít podívat co vlastně přijelo. Pak se z něj vyklubal majitel muzea, který se svými syny opravuje staré auta. Prošel s námi muzeum, ukázal nám v čem závodil. Bylo co vidět. Fotek máme z toho místa dost a dost. Pak se šel s námi na parkoviště rozloučit a poslechnout si (i se svou manželkou) zvuk našich motorek. Naše další cesta pokračovala po cestách necestách. Nějaký ten malý offroad ve smyslu úzké "asfaltové" cesty, která byla rozdělena místo přerušované čáry travnatým pruhem, nebyl vyjímkou. Nakonec jsme se tento den dostali až 150km před přístav Rosslare Harbour. Bylo 20h večer a tam začalo počítání kolik máme času ještě na překrásné Irsko. Trajekt nám jel dvakrát za den - ráno v 8hodin a večer v 20hodin. Pokud bychom vstali ráno a přijeli do přístavu dopoledne tak budeme čekat až do večera a ztratíme celý den. Bylo tedy rozhodnuto stihnout trajekt ráno v 8 hodin. No jo, ale to bychom museli vstávat tak ve 4 ráno, abychom tam dojeli a koupili lístky. Nezbylo nám nic jiného než si vzít na sebe opravdu všechny věci jako jsou zimní rukavice a vyrazit na noční jízdu směr přístav. Dojeli jsme tam ve 23 hodin a usnuli zmrzlí a vyčerpaní na parkovišti vedle osobních aut. Žádná hezká louka s výhledem na krajinu se nekonala :)

12. den

Ráno jsem vstal v 6 hodin. Začal být kolem stanu nějaký frmol a bylo slyšet, že už někdo přišel do práce a začnou se prodávat lístky na loď do Anglie. Ty jsme koupili kolem 7 hodiny a o půl hodiny později nás už celkem hodně očekávali jako poslední vozidla na loď. Přišla nás vyhnat i paní od pokladny, že už nám ta loď jede a že máme spěchat velmi rychle k odbavení. Měla pravdu, byli jsme poslední dopravní prostředek, který jim chyběl nalodit.

Na lodi jsme měli dost času, tak jsme začali hledat servis v mapě, kde by mohli mít svářečku a opravit nám zavěšení cestovních kufrů na stroji od Kuby. Našel jsem v guglu opravdu nejbližší servis v přístavu v Fishguardu. Bylo to jen 700metrů od přístavu. Dokonce jsem si i dělal srandu z toho, že nás tam bude čekat pán se svářečkou v ruce a v druhé ruce bude mít brusku, aby sváry hezky zabrousil. Stalo se to úplně přesně jak jsem si usmyslel. Opravdu jsme tam dojeli a stalo se co jsme fakt nečekali. Stáli tam dva pánové - jeden měl v ruce svářečku a druhý měl tu brusku. Kuba ani nestihnul moc odstrojit motorku a už se opravovalo. Až potom co bylo vše zavařeno a z motorky šel, všem svářečům známý dým, jsem se Kuby ptal: "máš v těch kufrech co tu zavařujou ještě něco?" Odpověděl klidně: "jo jenom plynovou bombu". :) Dopadlo to vše dobře. Povykládali jsme si nakonec s oběma pány a ani za opravu nic nechtěli.

Naše cesta pokračovala kolem národního parku Brecon Beacons, kde jsme narazili na soukromou cestu, kde nám zakázali vjezd jakýmkoliv svým dopravním prostředkem. Sice neradi, ale otočili jsme to a jeli teda kolem tohoto parku směr Stonehenge. Spaní bylo tentokrát na krásné louce s nějakým odpojeným zemědělským strojem.

13. den

Ráno nás sice nikdo nebudil, ale naopak nás zavřeli během noci v ohradě. Naštěstí nebylo zamčeno a brána šla otevřít. Při příjezdu našeho dalšího plánovaného cíle jsme měli vytipovanou polní cestu, která vede k této velice staré památce Anglie - Stonehenge. Přijeli jsme tam v dešti po polní cestě. Nechtěli jsme platit 30 liber na "pár kamenů na poli". Navíc je vstup mezi tyto kameny zakázán a lidé chodí jen dokola kolem po upravené cestičce. My jsme byli asi o 5 metrů za nimi zcela zdarma. Doporučuji tuto variantu všem. Po upozornění, že nesmíme fotit jsme pokračovali dál po cestě až na konec anglického ostrova do přístavu Poole za vytrvalého deště a zimy kolem 12 stupňů Celsia.

V 18 hodin večer jsme dorazili do přístavu Poole. Zjistili jsme, že loď jezdí taky dvakrát denně. Zatímco "denní" loď tuto trasu jede asi 4 hodiny tak "noční" trajekt jede o hodně pomaleji 11hodin. Tato varianta se nám líbila. Nemuseli jsme hledat místo na spaní někde brzo ráno ve Francii a mohli jsme se vyspat na lodi. Žádný komfort nás sice na lodi nečekal, ale spokojili jsme se vyspat se na zemi mezi sedadly až do rána do 7 hodin.

14. den

Den nám začal tedy na lodi, a poté jsme jeli navštívit pláže Utah a Omaha Beach. Obě tyto pláže jsou známé především svou historií v Druhé světové válce vyloděním spojeneckého vojska. Bylo zde hodně betonových bunkrů, muzeí a památníků připomínající tuto dobu. Nacvakali jsme zde pár fotek a pokračovali na náš další plánovaný cíl a to byl ostrov Saint - Michael. Ostrov spojuje s pevninou most, protože rozdíl výšky přílivu a odlivu je 15 metrů, což je nejvíce v Evropě. Na tomto ostrově je kostel a četné historické památky a samozřejmě taky naše nálepka "Dobrodruzi na jawach". K tomuto všemu tak přichází po mostě opravdu hodně moc lidí. Motorky jsme museli nechat asi 3 km odtud a projít se pěšky. Po této návštěvě nám začala naše dlouhá cesta směrem domů - na východ.

15. den

Vyspali jsme se u města Alencon a minuli Paříž jižně směrem do Lucemburska. Nic zvláštího se tento den nestalo. Jeli jsme a jeli a krájeli kilometry směr východ. Občas jsme stihli i zastavit a lehnout na zem. V hlavě, ale stále slyšíte motor a krajina ubíhá stále před očima dál. Zvuk Jawy se nedá zapomenout.

16. den

U města Verdun jsme "přibrzdili" na pár chvil u památníku První světové války a města známého svou bitvou. Prohlédli jsme si krátery a zákopy z této doby. Na mě to působilo dost smutně, oproti tomu Roman byl se svém živlu a stále opakoval svou větu: "Kruci tady by se hledalo s detektorem kovů, tady toho musí být". Odpoledne jsme si odskočili na benzinovou pumpu do Lucemburska. Byl tam mumraj jako kdyby tam dávali něco zdarma. No zdarma to nebylo, ale alkohol, cigarety a benzin zde byl citelně levnější než v celé Francii. Jezdí tam mnoho francouzů si natankovat a hlavně nakoupit. Natankovali jsme zde i my a ušetřili jsme závratných asi 30 korun. Naše nádrže nejsou bohužel tak velké, abychom natankovali tak moc. Oproti tomu nám pomohla střecha, protože nám zde zase pršelo. Vyspali jsme se u města Kaiserslautern na fakt krásné louce u lesa.

17. den

Německo jsme projížděli bez velkých zastávek. Občas nám zavřeli most přes řeku (bez objíždky), ale večer se nám přece jen něco přihodilo. Celý den Kuba sledoval na meteoradaru bouřkový mrak, který nás stále dojížděl. Bylo to v pohodě, až do večera, kdy jsme ho už viděli za sebou a nad námi se již uzavírala obloha. Stihli jsme to doslova na minuty. Přifrčeli jsme do první vesnice pod nějaký nic moc přístřešek a utekli do vjezdu od garáže. Prohnala se hodně silná bouře, kde lítaly větve a provazy vody padaly na zem. Trvalo to asi 15 minut, ale zanechalo to velkou spoušť. Větve a stromy ležely na cestě, houkaly kolem nás hasiči a majáky blikaly. My jsme po této bouřce mysleli jen na jedno....najít suché místo na stanování. Bohužel jsme našli jen zablácenou trávu u polní cesty.

18. den

Ráno jsme za stany našli vyvrácené borovice. Ještě, že jsme postavili stany až po bouřce. Opět jsme sbalili takzvaný "tekoucí stan". (Už ani nevím kdy jsem ho balil suchý). Tekla z něho doslova voda když jsme ho balili do obalu, jako každé ráno. :)

Poslední nákup v Německu a pak na nás jen čekal hraniční přechod Lisková - Nemanice u Domažlic. Přivítal nás jak jinak než malým deštíkem, ale stihli jsme natankovat a nalepit samozřejmě nálepku (jako na každé hranice co projíždíme). Přes Klatovy, Horažďovice a Strakonice jsme jeli přes Písek a nejstaršího mostu v České republice až do vesničky Stádlec. Mají zde takovou raritu - řetězový most z roku 1847. Poté jsme poobědvali u města Chýnov. Konečně jsme dostali do žaludku pořádné jídlo a kus masa po dlouhé době. Připomínám, že si celou cestu v zahraničí vaříme a nechodíme po restauracích či hotelech. Takže se vždy těšíme na fajn teplé jídlo když se vracíme domů. Večer jsem dolil do své motorky do převodovky už třetí litr koupeného oleje a pak jsem si řekl, že by to už mohlo stačit a vyjít až domů. Začalo to už být slyšet, že tomu motoru něco chybí. Vyspali jsme se u města Uničov. Asi 70km od domova.

19. den

Ráno při balení stanů na opuštěné polní cestě jsme uslyšeli motorku. Byl to náš kamarád a další člen party "Dobrodruzi na jawach" Pavel. Našel nás podle polohy, kterou jsme sdíleli celou naši cestu do Irska. Někteří nás podle toho našli i za jízdy a zastavili (že? Michale z Mohelnice). Bylo to fajn vidět nadšence jako jsme my.

Do Opavy jsme se již tedy vraceli ve čtyřech. Dorazili jsme kolem poledne a mohli jsme se připravit na teplou sprchu, teplou postel a teplou večeři. Všechno tohleto vám doma připadá normální, ale jak přijedete po více než dvou týdenní výpravě na 50 let starých strojích tak budete rádi za tyto jednoduché vymoženosti. :)

Motorky nám jely bez větších problémů celých skoro 6000kilometrů. Letos jsme nemuseli ani měnit lanko spojky jako loni. Nemuseli jsme ani dělat po cestě nějaký defekt pneu. Měli jsme štěstí a jsme rádi, že se naše nářadí na opravy vezlo celkem zbytečně. Jo, potřebovali jsme klíč na přimontování zrcátka a klíč na svíčku. Ale oprav bylo minimálně. Snad co si vzpomenu, tak jsem čistil ucpanou trysku, Roman opravil vypínání spojky a Kuba potřeboval svařit upevnění jeho kufrů, které omlátil o značky a věci kolem cesty (byly trošku širší než je zvyklý).

Pro více fotek navštivte rajce.net

---